BOHUMÍN - Sedmý červenec 1997. Toto datum je v dějinách města zaznamenáno jako den počátku největší katastrofy v jeho dějinách. Tehdy dvaačtyřicetiletý ředitel Městské policie Bohumín Karel Vach prý dny, kdy se centrum Bohumína ocitlo pod vodou, nikdy nezapomene. V červenci 1997 byl jedním z těch, kdo organizoval záchranné práce. I když je to už 25 let, řadu věcí si vybavuje přesně.

Od soboty 4. července nepřetržitě pršelo, okrajové části Bohumína ležící poblíž Odry zalévala voda a v centru města se modlili, aby nebylo hůř. Bohužel bylo. V Pudlově se voda přelila přes trať a valila se do centra Bohumína. "Nikdo to nečekal. Všichni jsem doufali, že se do města voda nedostane," říká Vach. Ráno po nástupu do služby se strážníci začali připravovat na možnost, že nepůjde elektřina. "Z BM Servisu jsme si půjčili tři autobaterie, abychom mohli nabíjet vysílačky. Mobilů bylo tehdy velmi málo. Rozhodl jsem se někdy dopoledne, že zajedu domů do Záblatí pro nějaké věci. A sotva jsem vyjel, byl jsem na kopci ve Skřečoni, volali mi kluci, že jestli se okamžitě nevrátím, ať zapomenu na svoje auto, které jsem měl zaparkované u radnice. V mžiku jsem byl zpět ve městě a tam bylo půl druhého metru vody. Z úřadu jsem odešel "suchou nohou" a když jsem se vrátil po 20 minutách, bylo všechno pod vodou. Auto jsem zachránil a odvezl ho domů. Kdo to stihl, vyvezl auto z centra na kopec do Záblatí nebo Skřečoně. Na parkovišti před radnicí zůstalo asi 25 aut a byl vidět jen kousek střechy," vybavuje si Karel Vach.

Voda prý stoupala neuvěřitelně rychle a centrum města se během dvou hodin proměnilo v Benátky. Hlavním dopravním prostředkem se staly loďky a čluny. "Kolegové někde sehnali loďky, měli jsme je uvázané u kostela vedle radnice. Vzpomínám si, jak kluci sedli do loďky u kostela, sebral je proud a zastavili se až v parku," vybavuje si. Voda sice zatopila náměstí a okolní ulice, ale naštěstí se nedostala na koleje. "Je to tam trochu do kopce, takže voda byla před nádražím, ale dál nešla," říká Karel Vach.

Strážníci měli tehdy důležitou úlohu v tom, že byli jediní, kdo měl spojení. "Hasičům tehdy po pár hodinách odešly vysílačky a nám fungovaly. Proto v každém hasičském autě, které jelo do okrajových částí zachraňovat lidi, seděl strážník s vysílačkou," vzpomíná Karel Vach. V prvních hodinách a dnech si museli pomoci sami. Až ve středu dorazili vojáci z Hodonína. To už naplno běžela evakuace nemocnice ve Starém Bohumíně.

"Hasičskými auty a vojenskými transportéry se pacienti vozili ke skřečoňskému mostu. Na druhé straně stály sanitky, lidi naložily a odvážely do nemocnic v Orlové, Karviné, Havířově," vybavuje si bývalý šéf bohumínských strážníků. Během jednoho transportu se dokonce narodilo dítě.

Záchranné práce probíhaly také v okrajových částech blízko Odry a Olše – v Kopytově. Šunychlu, Pudlově a Vrbici. "Pamatuju si, že lidé tehdy seděli na střechách svých domů a některé zachraňovala helikoptéra," vzpomíná.

Prakticky celý týden tehdy coby člen krizového štábu strávil na dispečinku. Domů se, jako mnoho jiných, dostal až po týdnu. Nikde ve městě nešla elektřina ani plyn. V noci byla v ulicích totální tma.

Obrat nastal v pátek 11. července, kdy voda začala opadat. Ale zdaleka nebylo vyhráno. Začalo se uklízet. Lidé vyklízeli sklepy, před každým domem byly hromady zničených věcí, bahno. Stále nešla elektřina. "Byly to náročné dny. Řada lidí byla zoufalých. Situace byla napjatá a v těchto extrémních situacích se odhalily i lidské povahy," vybavuje si Vach.

Po 25 letech je vzpomínání na dramatické červencové dny už bez emocí. Čas vše uklidní a rány zhojí. Tehdejší šéf strážníků, dnes spokojený penzista Karel Vach, říká, že to nejen pro něj tehdy byla velká životní zkušenost.