Mezi téměř neznámé československé protipěchotní zátarasy bezesporu patří rovněž drátěný koberec Dk-4 vyvinutý v letech 1952–1953.

Po skončení druhé světové války byly v rámci reaktivace stávajících linii československého opevnění i nadále využívány prvky kolíkových překážek s ostnatým drátem, které se místy dochovaly dodnes i v úsecích nově budovaného zesíleného polního opevnění v jihozápadním pohraničí.

Je nasnadě, že vývoj nejrůznějších překážek a zátarasů neustrnul. Vedle nových protitankových zátarasů (zavedené železobetonové jehlany) a válců z ostnatého drátu byla požadována i nová překážka proti pěchotě. V ČSR po válce zároveň vznikaly nové ženijní předpisy, které po změně politické situace po roce 1948 vycházely především ze sovětských zkušeností nebo byly rovnou překlady sovětských předpisů. V roce 1951 byl vydán vojenský služební předpis s označením Žen-II-11 a názvem "Předpis pro ženijní vojsko, polní opevňování, II. díl – opevňovací a vodní překážky a zátarasy". Tento dokument zároveň zachycoval také změnu terminologie, kdy se prvorepubliková překážka změnila na zátaras, neboť termín překážka nyní označoval přírodní útvar, například protitankový stupeň. Dodejme, že změna nebyla dodržována okamžitě, protože dobové dokumenty popisují vývoj níže představeného drátěného koberce Dk-4 ještě jako překážky.
Tehdejší Velitelství ženijního vojska (dále VŽV) podalo návrh na vývoj koncepčně nového protipěchotního zátarasu až rok po vydání výše uvedeného předpisu 14. února 1952. Dokument tehdy hovořil o "nízké rychlostní překážce drátěné" s oficiálním názvem "překážkový koberec", zkráceně PKB. VŽV požadovalo rychlostavný, málo viditelný drátěný protipěchotní zátaras, který by byl snadno přenositelný s možností opětovného rychlého složení. Stavba měla probíhat pokud možno bezhlučně. PKB měl být použit všude tam, kde bylo třeba, aby byl obtížně zpozorovatelný, nebo kde se počítalo s rychlým rozvinutím zátarasu. To mělo být mimo jiné tam, kde by vysoká kolíková překážka rozkrývala průběh obranných čar nebo kde by prozrazovala organizaci a členění obrany v bocích a týlu opěrných a obranných bodů. Měl se používat zejména v místech, kde bylo potřeba pracovat bezhlučně, při náhlém přechodu do obrany nebo tam, kde nebylo obranné postavení ještě zcela dobudováno. Zátaras měl kromě postupu pěchoty zabránit také pohybu lehkých i středních tanků a samohybných děl, a to díky pružnosti drátu, který by se zamotal do pásů nebo kol vojenské techniky. Opakovatelná použitelnost

Základní technické zadávací požadavky stanovily rozměr jednoho pole rozloženého koberce PKB na 10x10 m až 12x12 m. Výška rozloženého koberce byla stanovena na pouhých 25 až 30 cm. Hmotnost jednoho pole neměla překročit 30 kg. Koberce by se daly vzájemně spojovat tak, aby mohl vzniknout zátaras neomezené délky. Vždy 100 kusů se mělo dát naložit na třítunový nákladní automobil. Jako materiál byl požadován hladký, ale pružný ocelový drát o průměru asi 1 mm s vazbou. VŽV původně vyžadovalo možnost trojnásobného rozložení.

Aby nebyly útvary tímto materiálem příliš zatíženy, navrhovalo se zakoupit do technických skladů pěších a mechanizovaných pluků po 100 bm PKB, u ženijních praporů pěších a mechanizovaných divizí po 100 bm PKB. Pro ženijní sklady divizí a armád bylo kalkulováno s 20 % PKB na množství ostnatého drátu zde umístěného.

Zahájení vývoje v civilním sektoru

Požadavek VŽV byl tehdejším náčelníkem Generálního štábu schválen pravděpodobně již 18. února 1952, nejpozději v březnu téhož roku. V souladu s tehdejší praxí zadali příslušníci Vojenského technického ústavu (dále VTÚ) úkol pod č. 6516, respektive 664, civilnímu sektoru. Vývojový podnik se prozatím nepodařilo v písemnostech dohledat, ale podle výrobce prototypových koberců lze uvažovat o n.p. Drátovny v Bohumíně, který spadal do organizačních struktur bývalého Vítkovického horního a hutního těžířstva. Civilní podnik se zprvu vývojem zdráhal zabývat a teprve po nátlaku VŽV úkol přijal.

Také VŽV v první fázi vývoje řešilo skutečně jen jednovrstevný koberec. Záhy se však zjistilo, že hodnota zátarasu roste s výškou. V průběhu vývoje VŽV navrhovalo vytvořit koberec o třech a posléze i více vrstvách, vysoký až 140 cm. V Terezíně, kde v té době existovalo Ženijní maskovací cvičiště (viz ATM 9/2007), byly vykonány kontrolní zkoušky vzorů. Československé prototypy se podařilo srovnat se získaným sovětským kobercem o čtyřech vrstvách. Jednalo o typ MZP, zavedený v armádě SSSR jako Síťový nenápadný drát MZP (). Ve verzi MZP-1M "" (lidově rybářská síť) je stále ještě v používání a od níže uvedeného československého koberce se liší snad pouze příslušenstvím, ve kterém nechybějí ocelové kolíky pro kotvení. Vývoj bez připomínek schválil i tehdy všudypřítomný sovětský poradce působící u VŽV.

Vojskové zkoušky

Pro vojskové zkoušky, které nařídil náčelník Generálního štábu 13. června 1953, měly být vyrobeny jednovrstevné a čtyřvrstevné prototypy. Vojskové zkoušky se uskutečnily v termínu od 22. do 24. července 1953 v Motole u 80. mechanizovaného pluku. Jednovrstevný prototyp se ukázal jako velmi slabý a ne zcela účinný zátaras. Komise jej však navrhovala zdokonalit, přičemž slevila i z požadavku na opětovné skládání. Naopak doporučovala zavést do výzbroje zde testovaný čtyřvrstvý prototyp, jenž byl pravděpodobně domácí kopií sovětské sítě MZP. Nepochybnou sovětskou stopou je zde i komisí navržený název "málo viditelný překážkový koberec 4 vrstvový", zkráceně MPK-4. Kladem se totiž stala ve srovnání s běžnou kolíkovou překážkou ostnatého drátu obtížná viditelnost nového zátarasu útočícími vojáky. Vojskové zkoušky prokázaly, že zátaras je snadno vybudovatelný a ztěžuje postup pěchoty i pásových vozidel. Koberce mohly využívat všechny složky armády.

Po rozložení byla vytvořena prostorová síť o rozměru 10x10 m, vysoká 130–150 cm. Podle tehdejšího popisu se jednalo o prostorovou soustavu drátěných ok (v dokumentu závitů), která měla čtyři vrstvy ok na sobě postavených. V každé vrstvě se nacházelo 25 řad a v každé řadě 25 dvojitých ok o průměru 50 cm. Dvojoka byla spojena drátem s dvojuzlem o pěti až sedmi závitech ve směru vodorovném, jednouzlem ve směru svislém. Průměr drátu byl odstupňován podle vrstev, kdy ve spodní byl použit ten o průměru 0,9 mm, ve druhé 0,8 mm, třetí 0,6 mm a v poslední 0,5 mm. U každého složeného koberce bylo přivázáno 30 spojovacích kroužků o průměru 30 mm. K jejich výrobě byl použit drát o průměru 1,2 mm se čtyřmi až pěti závity. Kroužky sloužily pro spojení jednotli? vých koberců. Technický popis

Při výrobě měl koberec o hmotnosti 28 kg tvar osmičky o rozměru 60x120cm a výšce 15–20 cm, na sedmi místech fixovaný vázacím drátem s volně ponechanými konci. Rozkládání a roztahování by provádělo družstvo osmi vojáků. Svazek měly od nákladního automobilu na místo pokládky přenášet dva muži. Po rozmístění 10 m od sebe podélnou osou ve směru trasy by byly odstraněny vázací dráty a odděleny spojovací kroužky. Poté měli koberec čtyři vojáci rozbalit jako harmoniku kolmo na směr zátarasu. Pro kotvení spodní vrstvy do země bylo nutné použít minimálně 20 kolíků. Po vztyčení se konce prvního a posledního dílu koberce přichytily vázacím drátem k zemi, aby se nesložil. Kotvení koberce se mělo provádět pomocí dřevěných vidlic vyráběných svépomocně. Pro zvlášť tvrdé nebo zmrzlé zeminy se měly používat rovněž improvizované ocelové kolíky z kruhové betonářské oceli o průměru 12 mm a délce 27 cm. Pokud nebyla překážka deformována, družstvo osmi vojáků ji opětovně složilo pro použití na jiném místě. Rozložení koberce včetně zakotvení trvalo asi 10 minut.

Povrchová úprava u prototypů byla zřejmě ve dvou provedeních – z leskle taženého drátu konzervovaného olejem a v trvanlivější pozinkované a fosfátované variantě. U ní byla životnost v suchých armádních skladech fakticky neomezená. V terénu byla životnost odhadnuta podle provedení použité konzervace na minimálně čtyři až 12 měsíců.

Proces zavedení do výzbroje

Stálá rada pro zavádění výzbroje a výstroje do čs. armády byla svolána na 3. prosince 1953 do budovy tehdejšího VTÚ v Praze-Ořechovce. Podle podpisového vzorce byl mimo jiné přítomen náměstek ministra národní obrany pro věci materiální genpor. Václav Thoř, náčelník Správy mobilizačního plánování (dále SMP) genmjr. Rudolf Dlouhý a náčelník VŽV genmjr. Hynek Žalio. Dále byli přítomni zástupci Operační správy Generálního štábu a zástupci VTÚ (kpt. Ing. Lubomír Dědic).

Stálá rada zátaras zavedla do výzbroje jako drátěný koberec DK-4 a pochvalovala si domácí původ ocelového drátu o pevnosti 160–180 kg/mm2. Výroba však probíhala pouze ručně a tím byla velmi drahá. Národní podnik Drátovny v Bohumíně nabízel jeden svazek za 3631 Kčs bez povrchové úpravy. Při lakování a pozinkování se měla cena zvednout na 3681 Kčs, což od měnové reformy představovalo obří výdaje. Náčelník SMP proto již 31. srpna 1953 snížil původní požadavek 12 500 kusů a rozhodl, aby byl plán výroby na rok 1954 redukován z 2000 koberců na pouhých 100 kusů, dokud nebude výroba zcela mechanizována. VTÚ vyvinul veškeré úsilí pro rozběh strojní výroby, čímž by se výrazně snížily výrobní náklady. Možnosti strojní výroby měly být u výrobce prošetřeny do konce roku 1953.

Ministr obrany generál armády JUDr. Alexej Čepička zavedl 19. prosince 1953 do výzbroje nový zátaras, tentokrát pod názvem drátěný koberec Dk-4. Obhospodaření náleželo VŽV, jež mělo zavedení zveřejnit v přísně tajné části sbírky nařízení náčelníka Generálního štábu. I zpracování předpisů a výcvikových pomůcek mělo zařídit VŽV, kdy se do 30. dubna 1954 počítalo s doplňkem předpisu Žen-II-11. To se podařilo realizovat.

Požadavky pro strojní výrobu

Do 30. dubna 1954 mělo VŽV zpracovat technické podmínky pro výrobu a přejímání drátěných koberců Dk-4, které byly zaslány n.p. Drátovny v Bohumíně k vyjádření již 9. února 1954. Doplňky a změny byly zahrnuty 5. března, ale MNO z počátku nechtělo akceptovat továrnou navržený způsob konzervace olejem a trvalo na použití vazelíny. Jelikož se stále ještě pracovalo na mechanizaci výroby, Drátovny Bohumín rovněž na začátku března odmítaly MNO požadované dodací lhůty a podnik nabízel předání prvních vzorků na konci června 1954. Na vyřešení mechanizace měla být rovněž dojednána nová smlouva platná do konce roku 1954.

K 24. březnu 1954 se datuje požadavek na neobvyklou pětiletou záruku u koberců s povrchovou úpravou vazelínou nebo desetiletou u koberců s povrchovou úpravou pomocí pozinkování a fosfátování. Firmě byl navržen postup pro použití vazelíny zahřáté na 105–115 °C. Po ochlazení na 70–80 °C by se do vazelínové lázně ponořovaly svazky drátů. Podnik však nedokázal provádět konzervaci vazelínou za tepla, a proto bylo při podpisu definitivních podmínek 15. května 1954 v Bohumíně povoleno vyrábět buď dráty tažené za sucha konzervované mýdlovým práškem, nebo za mokra tažené dráty, které by se pro krátkodobé skladování konzervovaly pouze ponořením do olejové lázně. Při přejímání se ze 100 kusů měly vybrat namátkově čtyři koberce. Dk-4 by výrobce po pěti až osmi kusech uzavřel do laťkových klecí nebo beden vyložených mastným papírem a následně expedoval v uzavřených vozech. Ani v tomto případě nebyly MNO požadovány kolíky pro upevnění k zemi.

Zda se sériová výroba rozběhla ve větším množství, prozatím nevíme. Nepodařilo se ani zjistit, kdy byl Dk-4 z výzbroje ČSLA oficiálně vyřazen, což lze předpokládat na konci 60. let minulého stolet