9.12.2022 - SRDCE VARHAN

Varhany okouzlily sedmiletou Irenu Chřibkovou natolik, že tři roky prosila rodiče, aby na ně mohla hrát. Hru na tento nástroj si zamilovala natolik, že ji i vystudovala, ačkoliv v 80. letech se hraním živit nemohla. Desítky let koncertuje po celém světě a v bazilice sv. Jakuba pořádá už 27 let mezinárodní varhanní festival.

- Čím vás varhany tak okouzlily?

Rodiče nás vedli k hudbě, ke studiu cizích jazyků a k víře. V sedmi letech jsem začala chodit na klavír, ale to mi nestačilo. V kostele jsem totiž viděla varhany a ty měly ne jednu klaviaturu, ale více manuálů. Tak označujeme klaviaturu u varhan, z latinského slova manus – ruka. Varhany v kostele ve Starém Bohumíně měly dva manuály, různé sklopky a ještě pedál. To mě okouzlilo, ale musela jsem počkat, než trochu vyrostu. První hodinu na varhany jsem měla 21. srpna 1969 u Vladimíra Včelného, regenschoriho kostela v Novém Bohumíně.

- Jak se vyučuje hra na varhany?

Tehdy neexistovaly varhanní učebnice, pan učitel mi psal písně z kancionálu do notového sešitu a já je hrála. Jenže po třech měsících mě to přestalo bavit, protože jsem ještě pořád nehrála na pedál! Byla jsem tak malá, že jsem na něj nedosáhla. Tak dlouho jsem prosila rodiče, až přesvědčili pana učitele, ať to aspoň se mnou zkusí. Sedla jsem si úplně na krajíček lavice a špičkou jsem jen tak tak došlápla na pedál a byla jsem na to velice hrdá. Jak jsem rostla, šlo mi to líp a mohla jsem hrát i drobné a pak větší skladby. To mě moc bavilo.

- To se vám v deseti letech líbilo v kostele?

Odmala jsem s rodiči chodila v neděli na mši. Kostely jsou promodlená místa, kde načerpáte energii, kterou pak můžete rozdávat dále.

- V roce 1830 založil Spolek pro pěstování hudby církevní v Čechách Varhanickou školu, od roku 1890 byla spojena s Pražskou konzervatoří. Proč jste nepokračovala ve studiu v Praze?

Pocházím ze severní Moravy, a proto jsem se přirozeně hlásila na konzervatoř do Ostravy. Jela jsem tam s rodiči na konzultaci, kde se dozvěděli, že se na varhany nehodím a měla bych si vybrat jiný obor. Uprosila jsem je, abychom to ještě zkusili, a tak jsem se ocitla na konzervatoři v Kroměříži. Tam zrovna vznikalo varhanní oddělení a ještě žádný z uchazečů nehrál na přijímacích zkouškách na varhany. Prožila jsem tam šest nádherných let. Pak jsem pokračovala v Praze, studovala jsem hru na varhany na AMU u profesora Milana Šlechty, vynikajícího varhaníka a pedagoga. Měla jsem štěstí, že kantoři navazovali jeden na druhého a já se celou dobu plynule učila něco nového. Doba byla ale složitá, těžce jsme si sháněli noty, někdy je i opisovali ručně.

- Jak jste se hrou na varhany mohla v 80. letech uživit, když se nehrálo v kostelích?

Milovala jsem hru na varhany a říkala jsem si, že se to nějak vyřeší. V roce 1988 jsem začala učit na konzervatoři v Kroměříži a čtyři roky jsem dojížděla z Prahy. V červenci 1990 jsem zašla na poutní slavnost ke sv. Jakubu a v průvodu jsem spatřila pátera Oldřicha Prachaře, kterého jsem znala z jeho působení v Bohumíně. Řád minoritů získal v restitucích zpět klášter i baziliku sv. Jakuba a Oldřich Prachař se stal představeným kláštera. Požádal mě, abych hrála v neděli na polských bohoslužbách. Za nějakou dobu jsem na přání tehdejšího varhaníka Dr. Jiřího Ropka převzala i české bohoslužby. Musela jsem se rozhodnout, jestli chci být varhanicí u sv. Jakuba, nebo učit v Kroměříži.

- A v bazilice sv. Jakuba jste už zůstala.

Zpočátku jsem hrála denně, protože v 90. letech se zde konalo hodně bohoslužeb a byly hojně navštěvované. Při bohoslužbách hraji od čtvrtka do neděle, také při svatbách a pohřbech, různých dalších slavnostních příležitostech a svátcích. Mám na starosti hudební provoz na kůru a také musím průběžně sledovat technický stav varhan. V neděli dopoledne hraji půlhodinu varhanní duchovní hudby, která má své stálé publikum. Od začátku srpna do poloviny září zde pořádám mezinárodní varhanní festival, na který zvu významné interprety z celého světa. Velmi oblíbené jsou i Vánoční koncerty.

- Z jakého roku jsou varhany v bazilice sv. Jakuba?

Původ velkých varhan spadá do roku 1705. Jejich autorem byl varhanář Abrahám Starck ze západočeského
Lokte. Jejich nádherný barokní prospekt vévodí dodnes našemu kůru. Měly tenkrát 26 rejstříků, chcete-li barev, a mechanickou trakturu. V roce 1941 z popudu skladatele a varhaníka B. A. Wiedermanna byly zásadně přestavěny a vznikl velký romantický nástroj se 75 rejstříky a bohatou dispozicí.

- Varhany opravovali za války?

Už začátkem třicátých let se naplánovala oprava celého kostela a s ní i rekonstrukce varhan. Bohužel válečná doba zapříčinila ne zrovna kvalitní práci varhanáře Tučka z Kutné Hory. Tak velký nástroj však nebyl v celé Praze, proto se zde konala v následujících letech řada varhanních koncertů. Nástroj postupně chátral, až se v roce 1981 dočkal rekonstrukce. Varhany byly rozšířeny na čtyři manuály a 92 rejstříků. Staly se největšími v Praze i v celé republice.

- Hudební nástroje bývají citlivé na chlad, varhanám nevadí?

Spíš než na chlad jsou citlivé na změny teplot. Obsahují různé skupiny rejstříků, které vyžadují různý přístup k ladění, snad nejcitlivější jsou tzv. jazýčkové rejstříky, které se ladí nejčastěji. A tehdy přichází varhanář, aby vše naladil.

- Jak se připravujete na koncert?

Na světě nejsou dvoje stejné varhany. Dopředu potřebuji znát jejich dispozici a pak pro ně vytvořit program "na míru". Na místě potřebuji čas se s nimi seznámit osobně. Na varhany zahrajete různý repertoár, je to vlastně symfonický orchestr, ale záleží na jejich typu. Například na barokní varhany zahrajete jen barokní hudbu, na velkých varhanách můžete naplno ukázat šíři svého romantického ducha či ztvárnit soudobá díla. Většinou se připravuji doma v teple na malých varhánkách, na místě pak doladím vše potřebné. Varhany jsou nedílnou součástí prostoru, který zaplňují. Publikum v lodi slyší hotové dílo ve vší kráse, v nádherných barvách, tempech a virtuózním podání. Netuší, že já třeba musím vědět, že basové píšťaly zní u hracího stolu slabě nebo druhý manuál je ostřejší právě na kůru a další detaily. To musí varhaník znát, aby mohl posluchačům přinášet svou hrou spolu s atmosférou chrámu až transcendentální pocity.

- Liší se varhany v jednotlivých zemích?

Varhany nebyly původně církevním nástrojem, sloužily k pobavení v bohatých rodinách. Do Evropy se dostaly v polovině 8. století, kdy byzantský král daroval franckému králi Pipinu Krátkému varhany zdobené zlatem. Dle jejich vzoru nechal roku 826 Ludvík Zbožný postavit v Cáchách varhany a jeho druhá žena Judita se na ně naučila hrát. Byla to první varhanice v Evropě. Varhany postupně zdomácněly nejen na panovnických dvorech, ale začaly se stavět v klášterech a pronikat do kostelů. V 10. století už stály varhany ve všech velkých evropských chrámech. K velkému rozvoji varhanářství došlo v období baroka, tehdy vznikly jednotlivé varhanářské školy. Největšího rozkvětu doznalo varhanní umění v Nizozemí, Francii a Německu. Jednotlivé oblasti se od sebe lišily náboženstvím a kulturou samotného národa. Romantická doba přinesla do varhan nové barvy, podobné zvuku orchestru. Také technicky se nástroje dále vyvíjely. Období 19. století dominuje postava francouzského varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, který ovlivnil svými takřka symfonickými varhanami mnoho autorů. I ve století dvacátém se varhany dále zdokonalovaly.

- Při hraní je tělo v napětí, při hraní v zimě navíc rychle ztuhne. Jak se tomu bráníte?

Mám ráda pohyb, pokud to jde, nejraději chodím pěšky. Pravidelně cvičím a chodím na masáže. V zimě si ráda obuju běžky, v létě mě potěší horské výšlapy.

- Cvičíte na nástroj každý den?

Snažím se, ale ne vždy je tolik času. Někdy se vracím ke starším skladbám, vyhledávám však stále i nové, rozsáhlejší kompozice či kratší vhodné kousky. Ráda hraji i soudobou hudbu, kde se cítím skoro spoluautorem, když můžu vytvářet nová barevná spojení a tím celou skladbu oživovat. Před koncertem hraji několik hodin denně, ale hra je ekonomičtější a asi i rychlejší než za studií. Pro mě je to stále ještě proces objevování, který mě dosud zajímá. A navíc, v umění neexistuje definitivní cíl. Je to neustálé hledání, které trvá po celý život.

- Skladatelé nespecifikují provedení skladby?

Z notového zápisu vyčteme vše, co potřebujeme k interpretaci. Ostatní vychází ze znalosti hudebního slohu té doby, technického stavu varhan, a tedy možností hry a dalších poznaných okolností. Někteří skladatelé vpisovali své registrační požadavky, ale u jiných musíme více sledovat a zajímat se o vše, co s daným dílem souvisí. S varhanami je často také spojována improvizace, která je spontánní a momentální vymyšlenou hrou bez notového zápisu a bez přípravy. Taková potřeba vznikla při bohoslužbách, kdy je třeba, aby varhaník uvedl píseň nebo vyplnil určitou prodlevu mezi jednotlivými úkony kněze. Existují i improvizační soutěže a také jsou jedinci, kteří improvizaci představí i na koncertech.

- Jakou hudbu ráda hrajete?

Při studiích ve Francii jsem si velice oblíbila francouzskou varhanní hudbu, a to v celé její šíři od baroka po 20. století. Nejvíce však tíhnu k romantickým autorům a francouzským symfonikům. Řadu let také hraji dílo Petra Ebena. Poprvé jsem slyšela na konzervatoři jeho nový cyklus Okna pro trubku a varhany. Tehdy jsem si řekla, že to je hudba, kterou musím hrát! Eben má originální rukopis. Varhany dobře znal, proto psal tzv. "do ruky". Má své představy o registraci, ale zároveň nechává interpretům volnost, aby skladbu mohli utvářet. Jeho hudba má vždy jasné téma, myšlenku, formu, často i duchovní podtext – například Biblické tance, Faust, Job, Labyrint světa a ráj srdce a další... Je to hudba česká, kde cítím jasnou linii přes Dvořáka, Janáčka, Martinů až k Ebenovi.

- Hrála jste všude po světě, kde se vám líbilo nejvíc?

Každé místo bylo zajímavé, všude jsem se setkala s příjemnými lidmi se zájmem o hudbu. V Kalifornii jsem hrála pod širým nebem v amfiteátru, hrací stůl přivezli na pódium a do zvuků varhan zpívali ptáci, létala letadla. V Japonsku je vždy úžasné a vděčné publikum. Ve Slovinsku jsem hrála den před Vánoci a mělo to nádhernou slavnostní atmosféru. Ve Španělsku, Itálii nebo Portugalsku diváci nahlas projevují emoce, tleskají, výskají. Jsem dobrodružný člověk, protože samotná hra na varhany je veskrze dobrodružstvím.

- Kdy budete hrát o Vánocích?

Na sv. Štěpána, 26. 12., u nás vystoupí komorní soubor Musica Bohemica. Já se k nim připojím několika svátečními vánočními skladbami. K Novoročnímu koncertu jsem si přizvala sólotrumpetistu Hudby Hradní stráže Jana Vernera a tympanistu Josefa Fouska. Už se moc těším.

---

Irena Chřibková (63) Narodila se v Bohumíně jako nejmladší ze čtyř dětí, od 10 let hraje na varhany. Věnuje se zejména dílu Petra Ebena a francouzským skladatelům, ale její repertoár je všestranný a zahrnuje skladby od baroka po současnost. Jako titulární varhanice a ředitelka kůru baziliky sv. Jakuba v Praze zde založila v roce 1996 mezinárodní varhanní festival a další cykly. Po studiích na kroměřížské konzervatoři, pražské AMU a v Paříži absolvovala úspěšně několik interpretačních soutěží, které nastartovaly její světovou koncertní kariéru. Varhany v kostele zní vždy lépe než v koncertním sále, protože varhany potřebují kámen, aby se rozezněly." Umění lidi zušlechťuje a přináší do života krásu a harmonii."

foto Tomáš Krist, Mafra