17.2.2023 - Co oči vidí, srdce bolí

"Ohromná solidarita české veřejnosti. Fronty civilistů prchajících v zimě do bezpečí. Bombardování." To si při otázce na začátek války proti Ukrajině vybaví nadporučík Jan Heřmánek, velitel mechanizované roty aktivní zálohy (AZ) při 72. mechanizovaném praporu Přáslavice.

Začátek války ho zastihl po návratu z Finska, kam zajel za přáteli, s nimiž se pravidelně potkává na vojenských cvičeních. Okamžitě mu bylo jasné, že nebude jenom sledovat zprávy. Začal pomáhat s dodávkami materiální pomoci ukrajinským ozbrojeným silám i s jejich výcvikem v české organizaci Team 4 Ukraine (T4U). Rok poté říká, že Ukrajina, to je obrovská země, ohromně statečný národ a také nesmírně vřelí lidé.
Ukrajinská společnost se kromě války s Ruskem musí vypořádat s korupcí, organizovaným zločinem a oligarchií. Trvalého zlepšení lze dosáhnout jen podporou aktivní občanské společnosti a profesionálních bezpečnostních sil podle standardů NATO a EU. A právě o to se snaží T4U. Pomáhá s kybernetickou bezpečností a obranou před hybridní agresí. O své zkušenosti se tu dělí odborníci z Česka, Slovenska, Velké Británie, Německa, Polska, Maďarska a dalších zemí, pro něž budou bonusem jedinečné ukrajinské bojové zkušenosti.

Tým pro Ukrajinu

Tým se začal formovat v roce 2014, kdy masové protesty přiměly odstoupit prezidenta Viktora Janukovyče. V době jeho vlády nahradila chaotickou kleptokracii, všudypřítomnou na Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu, centrálně řízená mafiánská struktura kontrolovaná prezidentem. Politika se dělala pro zisk.
Předseda spolku Petr Pojman tehdy zrovna dopsal doktorskou práci zabývající se prorůstáním organizovaného zločinu do politiky v Rusku a na Ukrajině. Janukovyčův pád rázem změnil situaci, a tak se rozhodl vyhodnotit ji přímo na místě. Během cesty potkal řadu lidí, s nimiž T4U spolupracuje dodnes. Byl v Charkově, když na Ukrajinu začínali z Ruska přijíždět diverzanti řízení ruskou armádou nebo tajnou službou. Jedno náměstí kontrolovali proruští chuligáni, mnozí zpití a zdrogovaní. Druhé náměstí ovládala skupina ukrajinských patriotů. Charkov nakonec zachránilo, že se místní fotbaloví fanoušci postavili za Ukrajinu. "V roce 2014 vládla na Ukrajině mnohem větší korupce, v nejvyšších patrech ukrajinské politiky bylo víc různých agentů a kolaborantů. A ukrajinská armáda byla ve stavu, kdy někteří říkali, že vlastně ani neexistuje. Hlavní útok odrazili dobrovolníci, armáda začala fungovat s velkým zpožděním," popisuje Pojman.
Praporčík Stanislav Hejhal byl před rokem příslušníkem 21. základny taktického letectva Čáslav. "Byl jsem v pracovní neschopnosti, takže jsem akorát ležel u televize. A už dopředu jsem předpovídal, že Rusko Ukrajinu napadne. Podle některých jsem byl paranoidní. Říkal jsem taky, že to nebude pěkná válka a že si nemyslím, že to bude na pár dní. Ale ani já nevěřil, že Ukrajina dokáže tak dlouho vzdorovat."

Neblahá předzvěst

Petr Pojman byl v té době členem doněckého týmu monitorovací mise OBSE pro Ukrajinu. Bylo to v Pokrovsku, tak dva týdny před ruskou invazí. Stál v obchodě u pokladny. "Bylo to jak z hollywoodského filmu. Najednou fííí! Jako by všem zmizely peníze z karty. Elektronika funguje, ale pořád hlásí chybu. Panika, lidé nevědí, co se děje, spousta neměla hotovost, tak rychle do bankomatu, ale ani ty nefungovaly." Kybernetický útok trval po celé Ukrajině několik hodin. Byla to předzvěst.
"24. února večer, pamatuju si to jako dneska, jsem četl na webu, že letový prostor na ukrajinsko-ruské hranici byl uzavřen. Ráno jsme se probudili brzo. Už šly první zprávy o kolonách jedoucích na Kyjev a o masivním bombardování. Už nám taky začali volat kolegové z T4U a z AZ. Hned druhý den jsme vypravili první dodávku s humanitární pomocí a taktickým vybavením pro ukrajinské kolegy, kteří bez výcviku vyráželi z Česka nastoupit do ukrajinské armády. Naši přátelé z AZ je z vlastních zdrojů vybavili nejzákladnějšími věcmi, oni neměli nic: uniformy, neprůstřelné vesty… I čeští policisté pomohli vším, čím mohli. Bralo se cokoli, co bylo jen trošinku funkční a dalo se převézt přes hranice bez zvláštního povolení."

Odhodlání ukrajinských vojáků

Když měl Stanislav Hejhal vycházky, organizoval spolu s hasiči a dobrovolníky přesun uprchlíků. Začal ale hledat způsob, jak Ukrajině pomoci co nejefektivněji v boji. Odešel z AČR a zapojil se do týmu Fénix, který na Ukrajině v součinnosti s T4U školí vojáky, civilisty i záchranáře v bojové zdravovědě a vojáky v taktických dovednostech, taktice malých skupin a v bojové střelbě. Za projektem stojí zkušení čeští instruktoři se zkušenostmi ze zahraničních misí. Doposud tým proškolil přes 2 500 lidí.
Při ošetřování raněných rozhodují vteřiny. Když je nejhůř, sami raněné odvážejí nebo je na první linii ošetřují. "Když se řekne Ukrajina, vybaví se mi hrůzy, které jsem viděl na Donbase, kolem Bachmutu nebo Mykolajivu. Vidím neskutečné odhodlání ukrajinských vojáků. Improvizují, jsou ochotni položit svůj život. Jsou mezi nimi mladí kluci, co se vrátili ze západní Evropy, těch si vážím nejvíc. Mladé holky. Neskutečná odvaha, neskutečné odhodlání mladých i starých, prostě vlastenectví."

"Tak, Vojto, začala válka"

Na začátek války si pamatuje moc dobře rovněž desátník Vojtěch Pomikálek z mechanizované roty AZ při 44. lehkém motorizovaném praporu Jindřichův Hradec. "Měl jsem po všech zkouškách na vysoké škole, takže jsem chodil na brigádu k švagrovi. Ten den, hned ráno, jak jsem vstal, povídá táta: ‚Tak, Vojto, začala válka.’ Celý den jsme se švagrem, který je původem z Ukrajiny, sledovali sociální sítě i média. Týden nato mě oslovil kolega z pěší roty AZ ‚podplukovníka Josefa Otiska‘, pod KVV Ostrava, jestli nemůžeme přijet pomoci do Bohumína. S asi patnácti kluky z jednotky jsme tam strávili měsíc na nádraží péčí o běžence, zajišťovali jim jídlo, vodu, deky, bavili děti… Pak jsem začal pomáhat s neziskovou organizací Cesta naděje života přímo na Ukrajině." Tato organizace, vzniklá loni v květnu, pomáhá primárně civilnímu obyvatelstvu. Na Ukrajině se zaměřuje hlavně na dětské domovy na západě země a uprchlická centra v těžko dostupných oblastech. Prošlapává cestu dalším organizacím, aktivní je i na nedávno osvobozených územích, konkrétně v Izjumské oblasti. Asociace, které mu v duchu naskočí, jsou automatické. "Ukrajina? Válka. A válka? Peklo."

Historie

Ta válka už kdekomu samozřejmě připadá dlouhá. Tím spíš, že zjevně hned tak neskončí. "Druhá světová válka trvala šest let," připomíná Jan Heřmánek. "A kdyby Spojené státy přestaly na začátku podporovat Velkou Británii nebo později Sovětský svaz, tak tady dnes buď mluvíme německy, nebo ani neexistujeme." Vojtěch Pomikálek dodává: "Studuju a taky znám historii. Takže vím, že tenhle konflikt je černobílý. Je jasné, kdo je hodný a kdo špatný, takže naší morální povinností je pomáhat těm hodným. Jsme Češi a nikdy se nevzdáme." Uvedenou čtveřici ocenila v lednu 2023 ministryně obrany Jana Černochová za dobrovolnické humanitární aktivity na válkou zasažené Ukrajině záslužným křížem ministra obrany ČR II. a III. stupně.

foto: Stanislav Hejhal