Patrik Děrgel hraje v seriálu Odznak Vysočina vyšetřovatele Vaška Kociána. Mnozí si ho možná pamatují ze seriálu V. I. P. vraždy, kde si taky zahrál kriminalistu. Co je Patrikovou velkou vášní? A k čemu ho přivedl jeho syn?

- O svém seriálovém hrdinovi Vaškovi říkáte, že ve druhé sérii konečně dospěl.

Vašek si byl v lecčems nejistý a byl spíš zakřiknutý, bál se projevit. Teď uvidíme, jak se proměnil, už se nebojí říct mezi kolegy svůj názor, ale samotného ho překvapí, když se ukáže, že měl pravdu. Pořád je spíš pozorovatel a není to žádný ranař. Chtěl jsem ho hrát jako hodného a citlivého kluka, myslím, že v kontextu těch drsných případů, na jejichž vyšetřování se podílí, je to zajímavý kontrast. A líbí se mi taky, že jsou přátelé s Petrem Bachem, kterého hraje Martin Hofmann. Bach je svérázná postava, která každého suše stírá a i mě občas slušně odpálkuje, ale myslím, že se naše postavy mají rády. Prostě protiklady, které se doplňují. Dobře se mi to hrálo, Martina mám rád, což se tam možná promítlo. (smích)

- Přestože Vašek není ranař, má v seriálu docela dost akčních scén.

Všechny scény, které jsme natáčeli se zásahovkou – když vtrhneme do nějakého bytu a podobně –, mě moc bavily. Ti chlapíci přesně vědí, co mají dělat, jde z nich velký respekt, tyhle obrazy jsem si hodně užíval.

- Ve druhé řadě Odznaku Vysočina vám autoři napsali i rodinu, otce vám hraje Jan Hrušínský a matku Ivana Andrlová. Zdá se ale, že Vašek nemá s otcem ideální vztah.

Můj otec je vyhlášený právník a myslel si, že půjdu v jeho stopách. Jenže já jsem se dal k policii, s čímž se on pořád nesmířil. Když potomek nesplní představy rodičů, kteří se mu snaží nalinkovat budoucnost, a jde si svou cestou, vždycky to vztahy poznamená. Ve druhé řadě se rozehrávají osobní linky i dalších postav, což bude pro diváky určitě zajímavé.

- Diváci vás teď pro srovnání mohou sledovat i v seriálu V. I. P. vraždy, který jste natočil před několika lety.

Tomáš Beran, kterého jsem tam hrál, byl můj vůbec první policista. Na rozdíl od Vaška byl sebevědomý, mnohem drsnější a samostatnější. Docela horká hlava, ale jinak taky fajn kluk. Vraždy byly větší nadsázka, Odznak Vysočina je reálnější a mnohem syrovější.

- Tenkrát jste volal své mamince a říkal jste jí: Maminko, dívej se, budu v televizi. Pořád to děláte?

(Smích) Už ne, maminka si sama hlídá, v čem mě může vidět. A pak mi říká: Vidím tě aspoň v televizi, když ne naživo. Jak žije v Bohumíně, který je od Prahy přece jen dost daleko, nejezdím za ní tak často, jak by chtěla a jak bych chtěl i já.

- Loni jste natáčel seriál Pálava, kde jste hrál Jaromíra – pražského fl outka, který řeší hlavně byznys. Natáčeli jste na krásném místě a říkal jste, že to byla práce snů. Zůstala vám od té doby láska k vínu?

Spíš láska k Moravě. Hodně lidí mi říká: Vždyť ty jsi taky z Moravy. Ale já jsem ze Slezska, což je úplně jiný kraj, kde mají lidé jinou náturu, jsou drsnější a ne tak vřelí. Tedy dokud člověka nepoznají, pak taky roztají. Během natáčení Pálavy jsem poznal pár lidí, kteří mi přirostli k srdci. Třeba vinařku paní Irenku, s níž jsme pořád v kontaktu a jednou za čas si vždycky zavoláme.

- Dál natáčíte také seriál Ordinace v růžové zahradě 2, v němž hraje i vaše žena Markéta. Čeká vás i nějaká jiná společná práce?

V Ordinaci už nemáme společnou dějovou linku, takže se přímo před kamerou nepotkáváme. A co se týče nějakého společného projektu – nějaký nápad už se rýsuje.

- A jiná seriálová nabídka?

Natáčení žádné, ale budu zkoušet dvě divadelní představení a pak uvidíme, co se objeví. Před časem jsem odešel z Národního divadla na volnou nohu, ale dohrávám představení jak v něm, tak ve Švandově divadle a hostuju i v dalších divadlech. Často se mě lidi ptají, proč jsem z Národního divadla odešel na volnou nohu. Já si vážím toho, že jsem tam dostal zásadní herecké role, byla to pro mě úžasná zkušenost a potkal jsem se tu s hereckou elitou, ale chtěl jsem se posunout dál.

- Když natáčíte s manželkou oba Ordinaci, vychází vám produkce seriálu vstříc, aby točil jen jeden a druhý hlídal děti?

Natáčecí plán je tak složité dát dohromady, že na to nemůže produkce brát ohled. Tak se občas stává, že se nám nástupy překrývají. Já už musím být na place, zatímco Markétka ještě dotáčí obraz, ale je to jen výjimečně. V tu chvíli povoláme babičku. Moje maminka sice žije daleko, ale naštěstí Markétčini rodiče bydlí hned vedle v baráku, takže s hlídáním není problém.

- Nosíte si práci domů?

Myslím že ne. Je spousta jiných věcí, které musíme probrat a domluvit se na nich, hlavně těch, které souvisejí s chodem rodiny. Když už má člověk rodinu, nemůže si dovolit žít jenom herectvím, musí se věnovat praktickým věcem. S manželkou spolu rádi hrajeme, a když jsme měli společnou linku, bylo to fajn a občas jsme se i společně učili texty – a vítali jsme to jako možnost být spolu i při práci, protože jsme spolu rádi.

- Vy jste kdysi hrával hokej a říkal jste, že se v něm zhlédl i váš syn Vavřinec, kterému bude šest a půl.

Vavřík hraje fl orbal a absolutně tím žije. Hraje za Bohemku a já s ním jezdím na turnaje, byli jsme se podívat i na opravdovém zápase mužů. Je pro mě zajímavé pronikat do světa tohoto sportu. Líbí se mi, jak v klubu děti vedou, že je nezatěžují nějakými ambicemi, ale snaží se hlavně, aby si kluci tréninky i zápasy užili, aby je hra bavila.

- A dcerka Mira?

Miřenka je ještě malá a já – ať dělám, co dělám – jsem před ní bezbranný. S Vavříkem jsme parťáci, ona je pro mě princezna. Její největší zájem je hlavně dudlík a to, aby byla krásná. Vždycky když si oblékne nějakou mikinu, tak na mě hned volá "tatííí" a ukazuje mi, jak jí to sluší.

- Na podzim jste plánoval, že v zimě vyrazíte s rodinou opět surfovat, protože surfování je vaše velká vášeň.

Zvažovali jsme to, ale nakonec jsme dali přednost horám. Byli jsme v Itálii v místě Sella Ronda. Vávru loni chytlo lyžování, hezky se rozjezdil a my jsme chtěli, aby to nezapomněl. Lyže ho taky moc baví, mám radost, že už ho můžu posadit na lanovku a on se mnou vyjede nahoru a pak zase sjede kopec dolů, že už je pro mě na horách parťák.

- Co spolu jako parťáci ještě podnikáte?

My spolu děláme všechno – beru ho všude, kam to jde. Vzal jsem ho třeba i na trénink thai boxu, kterému se věnuju s přestávkami už hodně let. Taky ho to bavilo. Děti s námi žijí naše životy, bereme je všude s sebou. Nečekáme, až povyrostou, na nic nečekáme, jsme pořád pohromadě.

Sedmkrát Patrik Děrgel * Narodil se 24. února 1989 v Bohumíně, vyrůstal v části, která se jmenuje Skřečoň. * Do patnácti let hrál závodně hokej. * Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a DAMU. * Za roli Hamleta ve Švandově divadle dostal Cenu Alfréda Radoka a nominován byl i na Cenu Thálie. * Měl kapelu Ema, v níž vystupovalo sedm členů ze čtyř měst. * Je velký milovník surfování. * S manželkou Markétou (rozenou Frösslovou) má dvě děti – Vavřince a Miru.