Herečka Tereza Bebarová je žena činu a má ráda výzvy. Když moderuje pořad o pečení, naučí se péct. Když se začne zabývat zdravím, jde až na dřeň. A než by propagovala nějakou kosmetickou značku, raději vyvine vlastní pečující řadu. Donedávna také byla šéfredaktorkou časopisu pro chalupáře.

Terezo, v posledních letech tě vídáme na obrazovkách hlavně ve spojení s jídlem, respektive se sladkými moučníky. Moderuješ soutěž Peče celá země a sama pečeš i v TV pořadu Buchty po ránu. Jsi vážně takový fanda do pečení?

Je pravda, že před třemi a půl lety, kdy jsem začínala s moderováním soutěže Peče celá země, jsem pečení sama moc nedala. Ne, že bych na to byla levá, ale prostě žiju určitým životním stylem, kam moučníky úplně nezapadají. V průběhu soutěže jsem pak koukala jako blázen, co všechno je v tomto řemesle možné dokázat, jak je to mnohdy složitá alchymie, a začalo mě to fascinovat. Když se sejdete s patnácti lidmi, kteří tomu oboru rozumí, tak vám to samozřejmě nedá a začnete se na leccos ptát. A pak zjistíte, že jste odklopili víko krabice s nekonečnou zásobou technik, receptů, postupů, zkušeností a vtáhne vás to.Dlouho jsem měla se sociálními sítěmi problém. Ale nakonec jsem si uvědomila, že asi myslím zpátečnicky. Mám k nim teď velmi pragmatický vztah.

První díl pořadu se vysílal během covidu a mně přišlo, že v té době se toho pečení všichni nějak víc chytili, peklo se doma, nebyla k sehnání mouka, kvasnice, a mě s partnerem Ivanem napadlo, že bychom na tento směr mohli profesně navázat. A tak jsme nabídli porotci soutěže Josefu Maršálkovi vlastní projekt Čas na Te.Be.

Ten projekt existuje dodnes a stále se rozvíjí, přitom jste ho zprvu dělali doslova na koleni, tedy u vás doma v kuchyni, je to tak?

Je to tak, ono to ani jinak nešlo – byl covid. Ale během natáčení jsem se pomaloučku polehoučku učila profesi i řemeslu a dnes je pro mě pečení obrovský relax, přestože stále platí, že nemám ve zvyku jíst, co napeču, ale spíš to rozdám. Umím připravit moučníky pro různé příležitosti, třeba dětem dort nebo dobrou vánočku, mazanec či beránka. Mám školu od Pepy a pořadu Peče celá země, ale jsem i taková průkopnice a doma zkouším lecjaké techniky a cesty a zjišťuji, že to vlastně do určité míry patří k vybavenosti člověka, k jakési pečící gramotnosti. A za to jsem ráda.

Co ses za tu dobu od Pepy přiučila?

Mě třeba překvapilo, že Pepa vůbec nefandí přetechnizovaným kuchyním, klidně se obejde třeba bez robotu, ale když například vezme do ruky ruční metlu, musí být fakt pořádná, aby se sníh dobře provzdušnil. A práci mi už doma usnadňuje i cukrářská karta. Rozhodně ale nepotřebuji vychytávky, jako je třeba Pepův mramorový váleček, který si přivezl z Indie, i když se s ním fakt pracuje skvěle. Takže jsem si díky Pepovi trochu dovybavila kuchyň a pozvolna se s ním učím to, co se teď můžou spolu s námi naučit i diváci televizního pořadu Buchty po ránu.

S Pepou už za sebou máte i společnou knihu. Co vás vede ke společným projektům?

Je to přirozený vývoj. Když jsme natočili jednaosmdesát dílů pořadu Čas na Te.Be., kde jsme měli tolik hezkých receptů, řekli jsme si, že by bylo fajn je zaznamenat, mít je "černé na bílém", ideálně v knížce. Jsou tam pěkně pohromadě recepty na sladké i slané dobroty, jednoduché dorty, řezy na plech, ale třeba i věnečky z odpalovaného těsta, které jsem vždy považovala za vrchol cukrářského umění, ale vlastně je to jen o technice. Když podle té knihy upeču já, tak i všichni ostatní. A kromě knihy stále zveřejňujeme další videa na YouTube, a máme dokonce i webové stránky projektu, které průběžně rozšiřujeme. Nově pracuji také na vlastní kosmetické řadě.

Jak vznikl nápad na vlastní řadu přírodní kosmetiky?

Měli jsme doma s Ivanem nakoupeno spoustu přípravků, abychom si mohli zkusit takové věci sami vyrobit, a tak jsme si umíchali vlastní recepturu. Když mě pak jednoho dne oslovila majitelka jedné malé české kosmetické firmy a nabídla nám spolupráci, domluvili jsme se, že dá našemu produktu profi podobu. Pak sama vše namíchala, testovala a výsledkem jsme nadšeni. Máme hotové sérum a další produkty, v podstatě už celou řadu a jen ladíme obaly, lahvičky… Je ve finální fázi a věřím, že s krásným jarním počasím už by měla být v prodeji na e-shopu. Myslím, že stačí pečovat o krásu a bojovat proti stárnutí s využitím přírody, protože já chemii odmítám.

Jaké jsou tvé osobní nároky na kosmetiku?

Jsem vyznavačkou přírodního stylu života, takže do sebe nechci nic píchat, všívat ani jinak aplikovat a zatím na mě nikdo neprovedl žádný neinvazivní ani invazivní zákrok. A myslím, že stačí pečovat o krásu a bojovat proti stárnutí s využitím přírody, protože já chemii odmítám.

Kromě profese herečky, dabérky, moderátorky, spisovatelky a influencerky jsi byla téměř dva roky také šéfredaktorkou časopisu pro chalupáře. Co tě zaujalo na novinářské profesi?

Mám ráda výzvy a tohle bylo přesně to, co od života očekávám – mohla jsem pootevřít dvířka do jiného světa, kde jsem se dozvěděla spoustu věcí, poznala nové prostředí, lidi, zabývala jsem se zajímavými tématy. Odnesla jsem si z toho poznání, že novinařina je řehole jako každá jiná profese, protože musíte dodržovat neúprosné termíny a zažíváte stres před každou uzávěrkou. Musíte to také udělat v rámci nějakého rozpočtu.

Objevovali jsme poklady naší země, ať už šlo o historii, výlety, zajímavé a tvůrčí lidi. Když jsme byli s rodinou na výletě a míjeli jsme třeba nějakou hezkou chalupu, hned jsem se snažila kontaktovat majitele s prosbou, že bychom rádi přijeli a nafotili si ji do časopisu. Dost jsem tomu v té době propadla, nadchlo mě, jak si někteří lidé umí s velkým citem zvelebit své chalupy i prostředí kolem.

Na sociálních sítích jsi aktivní čistě z pracovních důvodů, nebo tě to prostě baví?

Dlouho jsem měla se sociálními sítěmi problém. Nedokázala jsem se ztotožnit s tím, že mi bude neustále pípat mobil, lidé mi budou pořád psát. Ale nakonec jsem si uvědomila, že asi myslím zpátečnicky. Mám k nim teď tedy velmi pragmatický vztah a líbí se mi, že jsou za nimi živí lidé, kteří se mnou komunikují, sledují mě a já jako protagonista, herec a moderátor, člověk, který vydává knihy nebo tvoří kosmetiku, se jich můžu napřímo ptát… Vstupují mi do života, takže to stojí čas a energii, je tedy jasné, že jsou dny, kdy na to nemám sílu a komunikaci na chvilku odložím. A pak zase přijdou dny, kdy jsem plná elánu a chuti "vybavovat se", takže ráda přidám něco vtipného, protože vidím, že lidé hledají zábavu i jinde než jen v televizi. Úsměv, který u nich vyloudím prostřednictvím nějakého veselého "storíčka", mi za tu námahu stojí. Má to plusy i minusy, nicméně moji sledující jsou nesmírně slušní, milí a pozitivní, za což jsem moc vděčná.

Žiješ zdravým životním stylem, dokonce tě v tom hodně podporuje i tvůj partner – o co konkrétně jde?

Zabýváme se už dlouhá léta mikrobiomem, což je velmi aktuální téma, protože už se ví, že imunita vzniká ze sedmdesáti procent ve střevech, a pokud chceme být zdraví fyzicky i mentálně, tak v sobě musíme mít zdravé bakterie, které potřebují být spokojené, a my jim proto musíme dodávat to, co mají historicky rády. Začali jsme se tím zabývat proto, abychom byli zdraví my i naše děti. Snažíme se kvalitně stravovat a doplňujeme jídelníček o produkty, které podporují zdravý mikrobiom.

Tereza Bebarová, herečka, moderátorka a dabérka (47) Narodila se v Bohumíně, vystudovala herectví na ostravské konzervatoři. Aktuálně je v angažmá v pražském Divadle na Vinohradech. Proslavila ji role v seriálu Ulice a moderování soutěže Peče celá země. Je držitelkou Ceny Thálie a několika Cen Františka Filipovského za dabing. Na YouTube má pořad Čas na Te.Be. Pod stejným názvem vyšla i její kniha. Druhá, která vznikla ve spolupráci s Josefem Maršálkem, se jmenuje Čas na pečení. Spolu jsou aktéry televizního pořadu Buchty po ránu. Se scenáristou Ivanem Kotmelem vychovávají dcery Klaudii a Sofii (10 a 4).

Jak se zdravé stravování slučuje s tvou čím dál silnější vášní pro pečení?

Jsem zastáncem toho, že člověk si nemá nic odpírat, ale má být střídmý. Stejně jako naši předkové, ti se denně necpali pečivem z bílé mouky, zákusky ani masem. Střídali to. Chce to vrátit životu uměřenost. Navíc díky tomu, že se už léta dobře starám o svá střeva, tak už ani nevím, co to je být pod nadvládou chutí. Když jdu kolem cukrárny, klidně se podívám na dortíky, ale nic to se mnou nedělá, protože mám dobře nasycený mikrobiom a moje tělo je spokojené.

Jen pro představu, jak dlouho trvalo, než se tvoje střevo "zdravě zaradovalo"?

Změnu jsem zaznamenala zhruba po pár měsících, ale od začátku jsem si byla vědoma, že je to běh na delší trať a je třeba na tom pracovat. Střevo je strašně dlouhý orgán a přenastavit v něm mikrobiom chce trochu času a přemýšlení. Nejsem zastáncem složitých postupů, jdu jednoduchou cestou, takže jsem něco poupravila ve stravě, přidala suplementy, ale i pohyb, začala jsem víc chodit ven na sluníčko, kvalitně spát…

Jak třeba zvládáš hlad po večerním představení?

Asi po pětačtyřicítce jsem zaregistrovala, že už nemám štíhlost zadarmo. Dřív jsem se cpala od rána do večera a váha se maximálně trochu zhoupla, ale pak se mi najednou zpomalil metabolismus. V té době jsem se inspirovala přerušovaným půstem, ale i na něj si tělo zvyklo. Musím hodně přemýšlet, co a kdy sním. Nicméně díky probiotikům a prebiotikům nemívám velký hlad a jím vlastně jen dvakrát denně. Výživáři by určitě nesouhlasili, ale já cítím, že jsem takhle v pohodě. Poslouchám své tělo. Nevím, proč bych do sebe měla cpát svačinku, když necítím hlad.

Každé ráno si dám plnohodnotnou snídani – domácí vajíčka, kváskové pečivo, fermentovanou zeleninu, kefír s misem, fermentovanou řepnou nebo zelnou šťávu, to mě nasytí natolik, že hlad pocítím nejdřív až odpoledne. Kvašená zelenina, třeba kysané zelí nebo kimchi, nechybí ani v našich dalších jídlech v průběhu dne. Je to o hlavě. My jsme si to v rodině takto nastavili a vyhovuje nám to.

A co říká tvé střevo třeba na červené víno, které máš ráda?

Moje střevo miluje dobré červené víno, ale stačí mi jedna sklenka a pak následuje litr vody. Přítel to zase sezonně řeší tím, že pije kvalitní řemeslná piva, tedy živá piva, která obsahují prospěšné bakterie, takže už je to spíš potravina než nápoj. Už jsme toho prostě doma vyzkoušeli hodně a myslím, že jsme zvolili smysluplnou cestu.

Jak vysvětluješ doma dětem, že některé dobroty se prostě jíst nemají? Některé sladkosti tolik lákají už jen obaly, jsou v nich skryty tetovačky a podobně.

Je těžké tomu odolat a vedeme o tom doma neustále rozpravy. Vysvětlujeme holkám, že sladkosti poškozují zoubky a že se smějí jíst jen výjimečně, třeba jako odměna, když něco dobře zvládnou. Ale domů jim je nepořizujeme.

A co kdybys dostala nabídku na roli, kvůli které bys měla přibrat pár kil navíc? Šla bys do toho?

To je otázka do pranice. Kdyby to byla hollywoodská produkce a tudíž i honorář, asi bych takovou příležitost hned nezavrhla. Ale záleželo by na tom, jaký by to byl film a kolik kilogramů bych musela nabrat. Je pro mě hodně důležité, jak se cítím ve svém těle, tak vážně nevím, jak bych se rozhodla. Ale nikdy neříkej nikdy.

Bydlíš s rodinou v menší vsi za Prahou. Co tebe a tvého partnera přimělo opustit Prahu, kde to pro tebe jako pro herečku bylo určitě praktičtější?

Měli jsme krásný prostorný nájemní byt, ale v určité době jsme si řekli, že vidina dalšího života ve městě není nic pro nás. Navíc nájem postupně stoupal. A tak nám přišlo chytřejší investovat do vlastního bydlení, jen jsme si museli ujasnit, jestli koupíme tři plus kk někde v Praze, nebo za tu samou cenu domek za městem. Zvítězila vidina většího prostoru. O touze vypadnout na venkov to ale tenkrát nebylo. Vůbec jsme nebyli vesnické typy a netoužili jsme po velké zahradě, což už dnes vidím jinak. Koupili jsme tedy domeček, ale pokud jde o dojíždění, vyjde to časově skoro nastejno, jako když jsem jezdila na představení přes celou Prahu. Kvalita života nám ale nesrovnatelně stoupla. Jsme rádi, že máme svoje místo, kam můžeme utéct před ruchem velkoměsta. Do Prahy si sem tam uděláme výlet, ale rádi se pak vracíme zpátky k lesu.

Při našem posledním povídání jsi mi naznačila, že máš v plánu pustit se do zahradničení. Jak jsi pokročila?

Zatím mám jen bylinkovou zahrádku, ale i to beru jako úspěšný první krůček. Máme trochu problém, že jsme naši zahradu kdysi koncipovali jako bezúdržbovou. Je v ní hodně stromů, jehličnanů, přibyl bazén, a nemáme tak moc místa na záhony. Takže zvažujeme, že přistavíme něco jako zimní zahradu s truhlíky, to je taková naše aktuální idea, nebo ještě přikoupíme pozemek. Třeba jednou bude zahrádka nebo i políčko, ale to je otázka peněz.

Tvé dcerky navštěvují lesní školku a školu, co jim dává tento alternativní způsob vyučování?

Vůbec jsme to neplánovali, byla to náhoda, ale myslím, že jsou tam moc šťastné. Klade se tam velký důraz na individualitu dětí, jejich názory, soběstačnost, svobodu. Jsou to takoví skautíci – kluci se třeba hrou učí zacházet s krumpáčem, kladivem, něco řežou, prostě manuálně pracují, holčičky si zase někam zalezou a hrají si na rodinu.

Líbí se mi, že pobývají za jakéhokoli počasí na čerstvém vzduchu, jsou díky tomu otužilejší. Klidně se tam vyválejí v blátě, což bych jim já asi úplně nedovolila. Nemají tam hračky, s nimiž by si každé dítě hrálo samo někde v koutě, ale hrají si společně, hodně komunikují a budují vztahy. Jsou prostě zocelenější a mají lepší imunitu. Dcery tam navíc získaly reálný vztah k přírodě, k zemi. Obyčejný a bez příkras. Děti tam samozřejmě zažívají dost diskomfortu, ale já si říkám jen houšť, vždyť doma mají pohodlí víc než dost. Ten koncept funguje i jako škola, ale jen do páté třídy. Pak půjde starší dcera už do běžné školy, což pro ni bude velká změna, ale myslím, že už do ní dozrála a bude to pro ni výzva.

S tvým životním stylem bude určitě nějakým způsobem korespondovat i téma udržitelnosti. Jak to máš třeba s módou?

Módu moc neprožívám. Mám spoustu oblečení, a tak maximálně dvakrát do roka navštívím své dobré známé, kteří dovážejí jednu konkrétní značku, a něco si koupím ze vzorkové kolekce. Mám totiž čím dál větší problém s velkými obchodními centry, po revoluci byla úžasným zjevením a chodili jsme do nich jako na výlety, ale dnes už tam skoro nevkročím. Takže si pořídím něco málo na jaro nebo zimu, vytřídím šatník a vyřazené kusy pošlu na charitu, aby je ještě někdo užil.

Nepohrdnu ani oblečením z druhé ruky a občas nakupuji na internetovém second handu. Jednou jsem tam objevila celou řadu kašmírových svetrů a mám je dodnes. Sázím spíš na evergreeny. Třeba dobré sako, klidně dražší, ale nadčasové, nebo ručně šité kalhoty. Nakupování pro mě prostě není žádné hobby, spíš očistec. V tom jsme s partnerem trochu autisti. Rodina je vzácná, je důležité ji mít, opečovávat ji. Vlastně s tím souvisí i ta moje láska k pečení.

Tvého muže Ivana jsme už zmínili, ale ještě jsme neprobrali fakt, že spolu žijete pěkných třicet let. Manželé ale nejste. Není to už teď třeba o tom, že se bojíte, aby se tím papírem nakonec něco nepokazilo?

Myslím, že se nebojíme už vůbec ničeho, že náš vztah prošel tolika zkouškami... K svatbě asi někdy dojde, ale upřímně – v takhle zaběhlém vztahu je to v podstatě zbytečný výdaj. Navíc bychom to určitě nechtěli odbýt jen na místním úřadě a investiční plány máme teď někde jinde. Ale onen rituál je samozřejmě krásný, tak proč ne? Navíc starší dcera se také občas zeptá…

Máte s Ivanem role v rodině rozložené standardně?

Dlouho nám trvalo, než nám došlo, že role musíme oddělit. Když jsme ještě neměli děti, tak jsem byla hodně rozlítaná, žila jsem svou profesí, ale s dětmi se hodně změnilo. Pochopila jsem, že už vlastně nechci být plnohodnotná herečka. Že bych musela obětovat něco z toho, co je mi tak vzácné. A rodina je vzácná, je důležité ji mít, opečovávat a vážit si jí. Vlastně s tím souvisí i ta moje láska k pečení. Došlo mi, že dětem vytvořím hezké vzpomínky na domov i tím, když to u nás bude hezky vonět, když třeba upeču o Velikonocích mazanec. A k dětství by měl patřit i poctivý domácí dort od maminky.

Tam někde se začaly naše role postupně oddělovat. Pochopila jsem, že na sebe vlastně nechci brát některá vážná rozhodnutí nebo větší plány, protože to je doména mého partnera, který je přirozený vizionář a plánovač a pečuje o naši rodinu v tom dlouhodobějším horizontu, zatímco já jsem spíš ten denní praktik. Je důležité si to říct. A my oba to dobře víme.

Je tu jaro, blíží se Velikonoce, kdekdo řeší téma jarního úklidu, jak to prožíváš ty?

Jarní gruntování moc neřeším, ale v létě, když děti odjedou k babičce a mám konečně prostor udělat čistky v šatnících a šuplících, tak otevřu okna dokořán a vletím na to. Jinak uklízíme každý týden, respektive máme už léta paní na úklid, protože jsme se shodli, že radši někomu zaplatíme, aby nám doma ten lad tvořil, a my zatím děláme jiné věci. Vyhovuje nám to a myslím, že i naše paní Monika je s námi ráda.

Jsi především herečka – kde působíš nyní a na co bys ráda pozvala čtenáře do divadla? Jsem v angažmá v Divadle na Vinohradech, kam jsem se vrátila po mateřské, a aktuálně mám dvě představení (říkám jim velká plátna): Dům Bernardy Alby, kde mám poprvé roli, která mě přehrává do jiné generace. Je výzva hrát téměř šedesátiletou Bernardu Albu, matku pěti dětí, navíc dost přísnou. Zkrátka je co hrát a myslím, že i díky živé hudbě skupiny Razam jde o zajímavé drama, které se divákům líbí. Druhé představení, kde mě můžete vidět, je Romeo a Julie. Bude se hrát i v červnu ve Valdštejnské zahradě, zůstává v repertoáru už sedmým rokem. Roli chůvy jsem pojala trochu jinak a myslím, že lidi baví.

Terezo, ještě nám prozraď, jaké bude tvé léto?

Bude dost pracovní, ale já to vnímám spíš jako velkou radost – v květnu totiž budeme točit už třetí díl Peče celá země, který bude ale k vidění až příští rok v lednu. Pravděpodobně se také natočí další díly Buchet po ránu, a pak se ještě rýsuje projekt, o němž zatím nemůžu nic prozradit, ale zatím je to pro mě neprobádaná zóna, kde bych se mohla zase něco naučit. A já mám výzvy zkrátka ráda.