11.8.2023 - Vodu mám v genech

Tři sólo plavby kolem světa a vítězství řady námořních závodů patří k úspěchům mořeplavce a spisovatele Richarda Konkolského, bohumínského rodáka, který v červenci oslavil osmdesát let.

Kolegové vás, rodáka ze země bez moře, nazývali mořským vlkem. Co vás přivedlo na vodu?

Myslím si, že ji mám v genech. Předkové se narodili v osadě Konkolná na břehu Olše. Nikdo dnes neví, zda my máme jméno podle vesnice, nebo vesnici pojmenovali podle Konkolských, kterých tu vždycky žilo hned několik rodin. U Olše a později u Bohumínských a Rychvaldských rybníků jsme s klukama hrávali válečné hry a já už tehdy nechtěl být kapitánem, ale admirálem.

Niké, která vás doprovázela na moři, jste stavěl sám. Byla to vaše první postavená loď?

Ne, první, ve které jsem se chtěl plavit, jsem s klukama postavil v deseti. Byl to kajak z dřevěných odřezků, na které jsme lepili noviny a ty natírali olejovou barvou. Když zaschla jedna vrstva, přilepovala se další, až vznikl skelet. Tehdy nám došla barva, a tak jsme měli kajak bez paluby. Netušili jsme, že paluba vlastně spojuje postranní stěny, a vydali se na Rychvaldský rybník. Důležitě jsme ji spustili z mola a já se nalodil. Okamžitě se zlomila a já šel ke dnu. (směje se)

To vás ale od dalších staveb neodradilo.

Rozhodně ne, vždyť jsem stavař a stavby byly to, co mě živilo. Jachting byl jen koníček, který se stal mým životním údělem. Pokud jsem si měl na jachtaření vydělat, stavěl jsem různorodé domy. Už za studia jsem vedl brigádnickou akci Z a postavil záchodky v sadu Boženy Němcové v Ostravě. A po nich přišly na řadu provozy v bohumínské chemičce, kde jsem po studiích pracoval, ale i řada bohumínských staveb jako koupaliště a loděnice v Šunychlu, abychom měli jachtařské zázemí.

Jak jste se dostal k jachtařině?

K té skutečné až v 16 letech. Po zimním školení v jachtařském oddíle následovaly jarní závody a vše se událo tak, že jedna plachetnice zůstala bez druhého člena posádky. No a já se k němu v těch 16 letech vnutil. Jako obsluha přední plachty, ale protože jsme pořád pluli jako poslední, ukecal jsem kolegu, aby mi přenechal kormidlo, a do cíle jsme dojeli jako první.

Pak jste brázdil české vody a vyhrával jachtařské závody. Kdy jste zamířil na oceán?

Z Bohumína jsem to měl poměrně blízko do Polska, které jsme mohli za socialismu navštěvovat, a tam jsem se dostával ke spoustě knih o mořích a cestách mořeplavců. V Polsku jsem udělal i své první kapitánské zkoušky. A tehdy jsem se rozhodl, že se zúčastním sólo závodu přes Atlantik.

To se za socialismu dalo?

Byl jsem sportovec, navíc úspěšný. Samozřejmě jsem se musel probojovat celou tehdejší byrokracií. Trvalo to čtyři roky, což bylo déle než stavba samotné Niké.

Niké je dnes legendou a říká se, že jste ji stavěl ve sklepě paneláku.

To je opravdu legenda. Jako stavař jsem tehdy pracoval v chemičce a stavěl v ní výrobní provozy. Veškerý čas jsem trávil ve fabrice a domluvil jsem se s ředitelem, že jednu ze starých hal mohu použít ke stavbě Niké.

Jak dlouho její stavba trvala?

Některé díly jsem začal vyrábět v roce 1969, ale než jsem se pustil do lodního trupu, změnila se pravidla závodu, kterým jsme musel jachtu přizpůsobit. Vyšlo to a Niké byla v roce 1971 pokřtěna.

Kterého vítězství na Niké si ceníte nejvíc?

Já to tak rozdělené nemám. Určitě nezapomenutelný byl každý příjezd do cíle při všech oceánských závodech, zvláště při sólo závodech přes Atlantik. Byl jsem první, kdo trojnásobně sám obeplul svět.

V roce 1982 jste emigroval. Přesto jste další dva sólo závody kolem světa plul pod československou vlajkou.

Vždy jsem byl patriotem a zůstal Čechem. K emigraci jsem byl přinucen. Po dvou letech příprav na první sólo závod kolem světa jsem nemohl získat povolení ke startu. Vedení jachtingu se usneslo, že mi již nepovolí žádnou plavbu na moři. Já ale vystartoval, vyhrál dvě etapy a skončil třetí. Než jsem doplul do cíle, začal se mnou soudní proces a odsoudili mě na jedenáct a půl roku. Nemělo cenu vracet se domů.

 Za co jste byl souzen?

Jedna z vymyšlených žalob byla, že jsem bohumínským železárnám zcizil Niké II.

Niké I i Niké II jste ale přece stavěl sám.

To ano, ale před startem v závodě přes Atlantik v roce 1972 mi bylo řečeno, že nemohu reprezentovat socialistický stát na soukromém vlastnictví, a tak jsem Niké I věnoval bohumínským železárnám. Tento dar se obrátil v dobré, poněvadž když jsem v závodě zlomil stěžeň, vedení železáren mi oznámilo, že jako majitel lodi zaplatí nový výlisek na stěžeň, já mohl znovu vystartovat a svou první plavbu kolem světa dokončit. Také Niké II jsem před závody bezúplatně převedl do majetku železáren a poté oficiálně vystartoval. A tehdy, než jsem dojel do cíle, začal vzpomínaný soud.

 Někteří emigranti se po revoluci vrátili. Vy jste poprvé přijel zpět v roce 1999. Proč?

Pořád platil rozsudek, po amnestiích snížený na 6,5 roku. Soud ho zrušil až v roce 1999. A já mohl přijet.

Vrátil jste se ale zpět do Států.

Musel jsem. Po revoluci jsme s ženou kvůli tehdejším českým zákonům přišli o české občanství a bez něho jsme domů nemohli. Šanci jsme dostali až v roce 2014, kdy se změnil občanský zákoník a my získali české občanství zpět.

Nedávno jste oslavil osmdesátiny. Oslavil jste je na moři?

Ne. S rostoucím věkem je pro mne čas stále cennější, a tak s ním nakládám opatrně. Potřebuji dokončit řadu knih a filmů. Na moři jsem ale v posledních letech byl na pěti kratších plavbách s kamarády. Pro jejich radost jako plavčík, i když mám dnes v Česku ty nejvyšší kapitánské zkoušky. (směje se)

Nezapomenutelný byl každý příjezd do cíle při všech oceánských závodech.