4.6.2024 - Patrik Děrgel: Jakmile se uchlácholíme pocitem, že už víme, jak na to, tak jsme v pytli

V Divadle Petra Bezruče hostovalo Činoherní studio z Ústí a Hamleta hrál Roman Zach. Byl to neskutečný zážitek a mě to úplně uhranulo. Následně jste odešel studovat DAMU do Prahy. V čem kluka z Bohumína Praha překvapila, okouzlila, možná trochu vystrašila?

Asi vším. Na mě to tu bylo strašně neosobní. Když se v Bohumíně projdete po centru, potkáte spoustu tváří, které jste minimálně už někdy potkali, hlavně spoustu známých. Ale tady neznáte nikoho, je to holt velkoměsto. Ale postupem času si člověk vytvoří takové své trasy... Vytipuje své lavičky.

Lavičky a svůj okruh, svá místa a své lidi, vytváří si svůj malý pražský mikrokosmos, takový Bohumín v Praze. Ale cesta k tomu trvala dlouho, vlastně celou DAMU. Hroty se otupovaly postupně, první dva roky jsem například jezdil skoro každý víkend domů a nechtěl tu být. Vaše divadelní cesta vedla od nejmenších oblastních divadel až po to největší, Národní.

V čem je to jiné? Liší se atmosféra, styl hraní nebo mezilidské vztahy? Nebo je to jedno, prostě děláte, co máte rád, hrajete...

Je mi to opravdu úplně jedno, a i proto se mi vždy těžko odpovídalo na otázky, zda je pro mě takzvaná zlatá kaplička kariérním vrcholem. Já to nikdy tak neměl. Šel jsem tam se svou režisérkou, s Danielou Špinar, a chtěl dělat dobré divadlo.

Ale samozřejmě, když tam přijdete a kouknete do hlediště, tak to na vás zapůsobí a trošku se načepýříte.Zmíněné Daniele Špinar, se kterou jste pracoval na několika hrách, bylo vyčítáno, že přináší do Národního divadla "novou vlnu" a je to příliš jiné, jestli se nepletu?

Ano, asi to bylo příliš jiné. Ale to já mám rád. Když se dějí změny, tak je to život. Nekonzervuje se, ale oživuje. Může to nevyjít, ale to je přece součástí toho, co děláme.

Jakmile se uchlácholíme pocitem, že už víme, jak na to, tak jsme podle mě v pytli a na konci své cesty. Až toho pocitu dosáhnu, tak pak budu chtít to nekonečné angažmá a svoji šatničku, nebudu již schopný změn. Ale to zatím ještě jsem a doufám, že dlouho budu.

Je stále role Hamleta, kterého hrajete ve Švandově divadle, tou vaší nejzásadnější, za kterou získáváte nominace na Thálie a další ceny?

Asi ano. Ale už to určitě není ten samý Hamlet jako na začátku, jako před deseti lety. Mění se a je nádherným zrcadlem toho, jak žiju. Když jsme to začali zkoušet, bydlel jsem tady v tom squatu na Kampě a žil jsem jenom hraním.

Postupně jsem našel ženu, měl dítě a potom druhé. A i když chodím a říkám stejné věty, tak je to jiné. Mají pro mě jiný význam. Neustále v tom textu objevuji pro sebe důležité věci a ani po deseti letech se v té roli necítím zakonzervovaný.

A teď hrajete v divadle La Fabrika hru A tak tě prosím, kníže. Nedávno jsem mluvila s vaším hereckým kolegou Jiřím Štréblem, který zmiňoval, o jak obtížný text se jedná, jak velký přesah hra má. Nastavovala zrcadlo před 40 lety a dělá to i nyní. Mluví se o znepokojivě aktuálním obrazu doby. Jaký je váš pohled?

Pro mě je jedna z nejsilnějších myšlenek hry, co všechno jsme ochotní udělat pro to, abychom se dostali ke korytu, abychom měli klid, abychom se měli dobře. A za jakou cenu toho dosáhneme. Tématem je lidský kompromis, který nás provází a je nám vlastní, co je člověk člověkem.

A ano, jde o velkou výzvu. Ten text je náročný a těžko se pamatuje, jde totiž o absurdní grotesku, a když s někým mluvíte, tak on odpovídá úplně na něco jiného nebo neodpovídá a mluví si svoje. O nahazování nemůže být řeč, z velké části je to monolog.

Měl jste s učením potíže i kvůli své dysgrafii?

Tenhle text se učí špatně hlavně proto, že nemá prvoplánové návaznosti. Nedovede vás k tomu, co máte říct, a situace nejsou jasně vykreslené a vy si je musíte dovymýšlet, dopředstavovat a nějak vnitřně zmotivovat. Jinak by to mohl být chvilkami jízdní řád z Prahy do Benešova, ale vlastně v tom je to kouzelné a obrovsky divadelní.

Máte nějakou roli, kterou byste si rád, ať už před kamerou, nebo na jevišti zahrál? Do čeho byste se rád ponořil?

Asi žádnou takovou nemám. Já jsem vždycky strašně rád, když dopracuji na nějakém projektu, a mám pocit, že to byla moje vysněná role. Když dosáhnu tohoto pocitu, tak vím, že jsem si to užil, a to je pro mě nejdůležitější. Ale že bych si myslel na Macbetha, tak to asi ne.

Vítáte, když se pro roli musíte něco zajímavého a nového naučit?

Moc! Vždycky je to zpestření, když se naučíte něco nového, dostanu se k zajímavým informacím anebo k věcem, o kterých jsem neměl ani ponětí.

Takže operaci slepého střeva byste díky práci na Ordinaci v růžové zahradě zvládl?

To byste opravdu nechtěla. Ani obvaz byste si ode mě nechtěla nechat dát. Hrajete v seriálech z lékařského prostředí i z toho policejního.

Jaký žánr máte osobně rád jako divák?

Já si rád pustím dobrý seriál. Teď jsme například s manželkou dokoukali Hojera, a to byla naprostá bomba podle mě. A moje žena miluje seriál Chirurgové, je absolutní a totální fanoušek, a kdykoli nejsem doma, tak to tam "solí".

Je nějaký žánr, který podle vás v české kinematografii chybí nebo se málo dělá, a vy byste si docela rád zkusil?

Nedávno měl premiéru film Bod obnovy, který jsme viděli s Markétkou ve Varech před rokem, a to je skvělé science fiction made in Czech Republic. Trochu jsem se dopředu bál, jak to bude udělaný, protože jsme zvyklí na výpravné sci-fi z Ameriky. Ale víte co?

Bylo to moc dobré a já měl obrovskou radost. Ukázalo to, že můžeme dělat cokoliv, že to je jenom taková "zaprděnost", kdy si myslíme, že je lepší nedělat nic, co by vybočovalo. Zbytečně se ale bojíme. Když chce někdo dělat romantickou komedii, tak ať dělá romantickou komedii, ale proč by někdo nemohl udělat horor, brutální český horor?

O vás a vaší ženě se říká, že jste jeden z nejharmoničtějších párů českého showbyznysu. Je těžké v tom prostředí harmonický vztah udržet?

Mně to těžké nepřipadá. Stačí si hlídat soukromí a mít jasné priority. My chceme žít pro sebe navzájem, a ne pro druhé, nepotřebujeme ukazovat ostatním, jak žijeme. Ale vztah samozřejmě je práce.

Nejdřív se to veze na vlně, kdy jde všechno samo... Ale pan Halík moudře říká: "Ještě se milujete, nebo už je to láska?" A my máme obrovskou lásku. Díky tomu se můžu znovu a znovu zamilovat, a to jsou krásné chvíle.

Přitom vy jste prý o své ženě Markétě na začátku řekl, že se vám zdála zbytečně až moc hezká a navíc z Prahy.

Je to tak, to je vražedná kombinace. A ona na oplátku, že jste takový zádumčivý Ostravák, co se možná trochu moc prožívá. Přesto jste k sobě našli cestu a pořád se do sebe můžete zamilovávat. Kdy jste zjistil, že je ta pravá a chcete s ní mít vašich vysněných 13 dětí?

Bylo mi to jasné, když jsem ji poznal. Jakmile jsem s ní mohl strávit nějaké chvíle sám, začala mě fascinovat. Tím, jaká je, jak má srovnané věci, jak v osobním životě ví, co chce. A mě to strašně okouzlilo. Cítil jsem bezpečí a že nebudeme řešit blbosti, které by nás odváděly od toho podstatného.

A to podstatné je, že se máme rádi. Samozřejmě, že někdy přijdou hádky, ale my se máme vždycky k čemu vracet. Vracím se vždy k tomu, že je to ta Markétka, která je pro mě TA žena.Otcem jste se stal ve 27 letech. Jestli je to brzo, nebo pozdě, řešit nechci.

Zajímá mě, jak se vám daří být tátou přítomným, ladit práci a rodinu. Abyste mohl pracovat i učit syna lyžovat a tak.

Ten věk řešilo hlavně moje okolí. Ale ani ne tak to blízké, ale řešilo se to v rozhovorech. A já jsem si uvědomil, že mě to uráželo.

Jako byste byl nedospělý a nepřipravený?

A tak to jsem dost možná byl, ale jde se na rodičovství připravit? Vždyť kolik chlapů odejde od rodiny a je jim 45 let...? Na to není mustr a každý to má jinak. Mě jenom fascinovalo, že si někdo dovolí hodnotit, jak to má ten druhý u takto osobních věcí. To mě štvalo, ale už se to naštěstí tolik neděje.

Ale ten balanc, ten řeším pořád. Někdy je to o tom, že děláte něco, co chcete, po čem toužíte. Jindy děláte něco, co vás odveze na dovolenou. A obojí je důležité. A nad tím vším je, že chci svého synka učit jezdit na kole. Hodně řeším, abych všechno skloubil a doufám, že se mi to daří.

Kdo učil syna lyžovat? Vy, nebo vaše žena, která je z lyžařské rodiny?

Já jsem ho učil lyžovat, ale jen takové ty základy. Aby se na lyže postavil a sjel dolů. Byl to především společný čas táty a syna. A pak šel syn samozřejmě do lyžařské školy. Dědovi jsme posílali videa, už byli také sami lyžovat, a to jsou nádherné momenty, které mi dělají radost.

Jsem totiž moc rád, když vidím, že můžou naše děti zažívat pěkné chvíle i s prarodiči, kteří jsou ve formě a v kondici. A když se ještě vrátím k tomu, zda lze poznat, že jste připraveni mít děti. Já jsem tenkrát viděl Markétu a říkal jsem si, na co mám čekat? Neměl jsem potřebu hledat někoho jiného. Já jsem věděl, že s ní chci mít rodinu.