6.2.2007 - J. Charouzek - primář , který si vyšlápl na cestu přátelství kolem České republiky

"Potřeboval jsem splatit dluh," žertuje primář kardiologické interny táborské nemocnice Jindřich Charouzek a prstem ukazuje v mapě. Poté, co před dvěma lety na kole objel Slovensko, cítil čerstvý šedesátník novou výzvu. Vydat se po hranicích rodné vlasti.
Když jste se chystal na svou první sólovou cyklojízdu kolem Slovenska, vyrazil jste doslova z obýváku. Neměl jste natrénováno víc, než co jste stihl najet na rotopedu...
S přípravou to tentokrát bylo ještě horší. Tehdy jsem měl na rotopedu najeto asi 1500 kilometrů a nyní jen čtyři sta. Měl jsem předtím nějaké zdravotní problémy, a tak jsem netrénoval. Venku jsem na kole urazil jen šest kilometrů - tolik měřila cesta ze servisu k˙nám domů.
Připadá vám to rozumné?
Nevím. Jirka Fišer, který také podniká cyklistické expedice, o mně říká, že jsem střelec. Na Slovensku jsem urazil 2135 kilometrů za dvacet tři dnů. Kolem Česka jsem ujel 2738 km za třiatřicet dnů. Bylo to tedy delší a náročnější. Ale mizerná příprava mi to nepokazila. Denní průměr jsem měl třiaosmdesát kilometrů, což bylo při průměrné rychlosti 14,7 kilometrů v hodině šest a půl hodiny na kole každý den. Kolo s bagáží vážilo padesát kilo.
To je docela dobrý recept na zhubnutí. Kolik kilogramů jste shodil?
Sedm kilo. Obvod mého pasu byl po návratu o pět centimetrů menší. Snad mám pevnou vůli, díky níž překonám náročnost prvních dní. Trochu to bolí, ale to k tomu patří.
Jste při takové zátěži schopný dobře se vyspat? Nemáte na expedici cyklistické sny?
Naštěstí ne. V noci odpočívám, o jízdě se mi nezdá.
Jak byste svou cestu charakterizoval?
Byla to cesta národopisného poznání a přátelství - nečekaných setkání s lidmi, které jsem třeba celá léta neviděl. Udělal jsem asi patnáct neplánovaných návštěv, při nichž jsem se pozdravil s kamarády z vojny, studií, kolegy lékaři, z mých expedic po světě... Mnohé jsem hledal pomocí telefonního seznamu, někdy i náhodně, když jsem je objevil, strávil jsem s nimi příjemných třicet minut, vyfotili jsme se a jel jsem dál. A někteří zase objevili mě, třeba laborantka v lékárně v Trutnově si vzpomněla, že se mnou byli s manželem před deseti lety ve Skandinávii. Lákala mě i tak trochu opomíjená místa, v Trhanově na Chodsku jsem našel například hrob profesora Thomayera, podle nějž se v Praze jmenuje nemocnice. Podíval jsem se na Horu svatého Šebestiána, kde jsem byl na vojně, ale i na nejsevernější obec republiky ve šluknovském výběžku nazvanou příhodně Severní. Cíleně jsem projel všech deset příhraničních pohoří. Na mnoha místech jsem byl poprvé - třeba v Luhačovicích, Třinci, Bohumíně, Osoblaze, Javorníku, Králíkách a Frýdlantu.
Máte čas si města prohlédnout?
Pokaždé jsem chtěl vidět hlavní dominanty - náměstí, kostel, radnici a podobně. Na muzea ale nebyl čas.
Podle snímků vidím, že jste se zastavil i u Víti Dostála, prvního Čechoslováka, který objel svět na kole...
Přijel jsem na jeho ekologickou farmu v Hlubočci u Opavy, kde visí 97 vlaječek ze zemí, které navštívil. Půl hodiny jsem na něj čekal, když se najedenou přiblížilo žluté auto a v něm Víťa. Divil se, co tam dělám. Přespal jsem tam a bylo to hodně zajímavé. Má jednadvacet krav, které jsou po celý rok na pastvě, kočku, psa, ukázal mi pracovnu, kde píše cestopisy. Čtrnáct dní poté se vydal sám na 25 OOO km dlouhou expedici z Aljašky na Ohňovou zemi (www. panamericana.cz ).
Tak to jste určitě srovnávali kola...
Mám americký Canondale, takže si nemůžu stěžovat. Víťa jede na kole 4ever.
Kde jste přespával?
Různě. Když byl někde vhodný kemp, tak ve stanu - například v Karlových Varech byl zrovna filmový festival, tak jsem spal na stadionu, kde vyrostlo stanové městečko. Jindy v ubytovně, motorestu. Vždycky večer kolem sedmé začnu uvažovat, kde budu spát, a klidně do půl desáté hledám vhodné místo.
V čem spočívá kouzlo tak náročné dovolené?
Je to zábavné, vzrušující, svobodné. Člověk si vyčistí hlavu.
Jaké byly cesty, po nichž jste šlapal?
Jezdil jsem po normálních silnicích, mezi kamiony. Zvykl jsem si nemít strach. I když z Hodonína na Strážnici, k hraničním přechodům k Rumburku, na Slovensko, to byl hrozný rachot. Musel jsem se naučit věřit, že mě řidiči vidí a jsou ohleduplní. I když na výpadovce do Německa nedaleko Aše mi tak svítilo do očí nízko nad obzorem silnice zapadající slunce, že jsem se bál, aby mě některý z řidičů nesmetl. Nejhorší silnice byly na Děčínsku. Ale co se týče zázemí - cykloservisů - to nebyl problém.
Využil jste je?
Ano, měl jsem spoustu technických potíží. Píchnul jsem asi třikrát. Hned při prvním defektu ve Vsetíně jsem ale poškodil ráfek a od té doby jsem byl asi šestkrát v cykloservisu, protože jsem měl problémy se zadním kolem a bylo třeba ho vycentrovat. Naposledy se defekt přihlásil o slovo těsně před mým příjezdem domů. Na Kopečku se kolo zdeformovalo tak, že sotva procházelo mezi vidlicemi.
Málem jsem nedojel na Žižkovo náměstí, kde na mě čekala rodina. Chtěl jsem přijet elegantně, s úsměvem, a místo toho jsem se vlekl skoro půl hodiny po Budějovické a byl jsem úplně otrávený.
Nebylo by lepší cestovat ve dvou?
Ne, jsem svým pánem, nikoho neomezuji a nikdo neomezuje mě. Jsem individualista.
Vyhovuje mi to. Ale za Chebem, k Jesenické přehradě, mi přijel naproti kamarád z expedice po Austrálii, severní i jižní Americe Mirek Hronek a jel se mnou 75 kilometrů až k Přimdě.
Zažije člověk na takové cestě i něco veselého?
Určitě. Například se mi vybavuje bonmot jedné z prostitutek, které jsem míjel v Dubí. Když mi vehementně nabízela své služby, vymlouval jsem se slovy "mám toho dost, šlapu". Její odpověď se nabízela: "Já taky šlapu..."
Obligátní otázka: kam se vydáte příště?
Plánů je dost, ale je pravda, že věk přibývá. Nicméně mě posiluje jeden zážitek z této cesty. V Hlučíně jsem si všiml, že mi někdo okukuje kolo. Tomu chlapíkovi bylo šestašedesát, objel na kole Nový Zéland, Jižní Francii a právě se chystá do Pobaltských republik. Pokud budu mít štěstí jako on, vypadá to, že není všem dnům konec.