20.9.2007 - Frenštát tady i za mořem

Pánové, mluvte spolu česky,“ vyzval Drahomír Strnadel Johna Stastného a Darwina Machu ve Frenštátě pod Radhoštěm, který letos slaví 625 let od svého založení. Oba pánové přijeli z Texasu na otevření muzea, jehož jedna expozice se věnuje historii zdejšího vystěhovalectví do Ameriky. Darwinovi Machu bylo šest let, když jeho babička Františka Knězková z Frenštátu v Texasu zemřela.

Frýdek, Vsetín, Rožnov, Hostýn … leží na Moravě. Když jim odeberete čárky a háčky, objevíte jejich jména stále ještě v Texasu mezi Dallasem, Houstonem a San Antoniem. Tam za mořem žije nejrozsáhlejší moravská komunita, jejíž předkové pocházeli z osmdesáti procent z Frenštátska. Česky, vlastně „frenštátsky“ už promluví jenom ti, jimž je více než padesát, potvrzuje z vlastní zkušenosti Drahomír Strnadel z Trojanovic. Profesorka na Connecticut College Eva Eckertová, která učí češtinu a ruštinu, jeho slova nevyvrací, i když češtinu mezi krajany už vnímá spíše symbolicky. Ta žije více v rituálech písní, pozdravů a modliteb, vytržených z kontextu, a někdy na náhrobcích. Jsou to právě zarůstající hřbitovy, které vedle tradičních slavností dosud nedovolily zcela zapomenout některým Texasanům na své předky. S prvními zesnulými přistěhovalci pohřbenými do texaské půdy definitivně zapustili kořeny i ti živí.
„Když na hřbitově v Hostyně, osadě, kterou založili Trojanovičtí, čtu na náhrobním kameni nápis: Josef Janda, narozen 1820 v Trojanovicích na Moravě, zemřel v Hostyně 1866, jsem dojatý. Znamená to pro mne víc než vidět Grand Canyon nebo Niagarské vodopády,“ svěřuje se pan Strnadel.
Potomky tkalce Konstantina Chovance dojímá na oplátku kříž v Trojanovicích se jménem Jiřího Chovance, který se zasloužil o to, že obrazy jičínského malíře Ignáce Bergmanna visí ve frenštátském kostele i v kostele ve Fayettevillu.

VYHNANCEM JE CHUDOBA

Vedle několika dobrodruhů se do Texasu vydávali v druhé polovině 19. století hlavně rolníci, zemědělští dělníci, pastevci a tkalci sužovaní chudobou a neúrodou, později i dělníci z textilek. Prodali chalupy i způsob života, nad nimiž se dnes za stovku vstupného hodinu či dvě rozplýváme v rožnovském skanzenu a „na vlastní nebezpečí“ si můžeme pohladit ovci či kozu i plašit slepice.
Jedním z prvních vystěhovalců byl i pasekář Josef Janda z Trojanovic, jenž žádal v květnu roku 1855 o povolení odejít, neboť „při současné mizérii a nedostatku denního výdělku, což již od roku 1847 trvá, téměř není naděje na lepší časy“. Ty, co nesužovala bída, trýznila branná povinnost a nesvoboda. „Dnes sžírá lidi lenost,“ říká natvrdo Drahomír Strnadel. „Raději si sednou před televizi,“ dodává.

FRENŠTÁTŠTÍ PRŮKOPNÍCI

Pravděpodobně 5. srpna 1856 odjela první velká skupina čtyřiatřiceti vystěhovalců z Frenštátu a okolních vesnic do Texasu. Objevila se v ní jména: Josef Janda, Konstantin Chovanec, Josef Kalich, František Marak, Augustin Haidušek, Ignác Šrámek … i babička pana Machu Františka Knězková s manželem Vojtěchem. Na vozech cestovali do Bohumína a odtud vlakem přes Prusko do Brém. Do Galvestonu v Texasu je přepravil německý dvojstěžník Anna Elise. Hned první noc byla bouřka a vlny si pohazovaly lodí jako kusem dřeva. „Do smrti nezapomenu na sténání a vrhnutí cestujících, zvláště žen … Trvalo skoro čtrnáct týdnů, než jsme přistáli v Galveston.“ Tak vzpomínal na cestu přes oceán Augustin Haidušek. Mořská nemoc, nedostatek vody, často i zkažené jídlo a nucený pobyt v mezipalubí, kde se lehce šířily nemoci, zapříčinily, že do Nového světa někteří ani nedopluli.

BERGMANNOVO VÁBENÍ

Proč si z celé Ameriky vybrali první vystěhovalci zrovna Texas? Asi je inspiroval dopis evangelického duchovního Ernsta Bergmanna, který přijel do Texasu s rodinou už v roce 1850 a posílal odtud nadšené dopisy svým přátelům do vlasti. Jeden z nich otiskly Moravské noviny. Bergmann v něm píše o životě bez útisku, hojnosti úrodné půdy, dostatku jídla pro všechny i o texaském zvyku ženichů přivést nevěstě jako svatební dar osedlaného koně.
První vystěhovalce ale nepřivítaly modré zvonce polních květin bluebonnets, jeden ze symbolů Texasu – čekala na ně poledovice a foukal severák. Byl už listopad, když se konečně dostali ve vozech tažených páry volů do La Grange v okrese Fayette. „Promokli jsme a neměli žádného přístřeší mimo dubů. Na několik mil v okolí nebylo žádného osadníka. To bylo pláče a naříkání, že zde musíme zahynout,“ vyprávěl tehdy dvanáctiletý syn Augustina Haiduška, pozdější bankéř a právník. Texas, který v druhé polovině devatenáctého století byl téměř devětkrát větší než dnešní republika, měl jen 400 tisíc obyvatel a jeho střední část pokrývaly lesy plné zvěře.
Evangelického duchovního odsuzovali za „lahodné“ dopisy. A to ještě netušili, že je čeká občanská válka, v níž se proti vlastnímu přesvědčení ocitli na straně obhájců otrokářství. Na hostynském hřbitově ji připomínají dvě proti sobě stojící děla s fotografiemi Františka Liďáka a jeho syna Josefa, jemuž se podařilo zběhnout k seveřanům. Po válce spolu zase společně hospodařili.

ODŤATÁ HALUZ

Ptám se sama sebe, na co bych myslela jako manželka a matka malých dětí, pokud mi některé nezemřelo cestou na moři, obklopena krabicemi s nádobím, peřinami, s modlitební knížkou a biblí v ruce? Pokud bych se neobrátila o pomoc k Bohu, asi by mě zachránil pud sebezáchovy a starost o děti. Stejnou otázku si položila profesorka Eva Eckertová, když se v devadesátých letech minulého století vydala po stopách moravských vystěhovalců: pro změnu zdeptaná letním horkem a monotónní krajinou uvažovala, jak mohli krajané v Texasu vydržet.
Proč nezamířili do Pensylvánie, Iowy či Minnesoty? Proč vyměnili malebné vesničky v podhůří Beskyd za texaskou prérii? „Čím déle jsem cestovala po českých krajích a Texasu, tím propastnější mi připadaly rozdíly mezi oběma zeměmi v dějinách, tradicích a architektuře i podnebí a rázu krajiny.“
O haluzi odťaté od rodného stromu, která zanedlouho uvadne, psal i třiadvacetiletý redaktor básnického almanachu Ruch a student přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Josef Václav Sládek, jenž v letech 1868 až 1870 putoval Amerikou. Tentýž Sládek, vyznávající svobodu a zpochybňující honbu za penězi jako měřítko životního úspěchu. Mýlil se v tom, že vystěhovalci neměli zájem o udržování povědomí o svých kořenech. Naopak mnohým potomkům prvních vystěhovalců lpění na rodném jazyce život zkomplikovalo. Nezbavili se nikdy špatného akcentu. Teď je naopak líto těm, co ještě jazyk trochu znají, že jejich děti a vnuci česky nemluví, pokud češtinu nestudují na střední škole nebo na vysoké škole, třeba na univerzitě v Austinu.

NENÍ NÁVRATU

Mnozí „průkopníci“ by se bývali určitě rádi vrátili, ale neměli peníze. A ne všichni měli chuť psát domů, že se jim nevede tak dobře, jak si představovali. Zachovali se stejně jako evangelický duchovní.
Když po čtyřech letech za Haiduškovými přišli noví přistěhovalci, zkritizovali jejich obydlí: „Ale přátelé, já měl lepší chlívek pro prasata, než je toto stavení.“ „To je pravda, ale já raději bydlím v této chatě jako americký občan, nežli bych bydlel v paláci a byl poddaným rakouské vlády,“ odpověděl jim pan Haidušek. Odvahu a statečnost prvních vystěhovalců dodnes obdivuje i Drahomír Strnadel. „A hlavně schopnost spoléhat jen sám na sebe, přestat se klanět církevním a světským hodnostářům a o něco škemrat,“ vysvětluje.
Vystěhovalci z let po občanské válce už začínali snadněji. Od již zavedených farmářů dostali potah, pluh i krmení pro dobytek a na pronajatém poli zaseli i sklidili.
Bavlnu a kukuřici. Navíc Texas začal přistěhovalce lákat, protože bývalí otroci utíkali do měst a obrovské plochy úrodné půdy ležely ladem. V roce 1871 zřídil stát Úřad pro přistěhovalectví, agenti se usadili ve všech evropských přístavech a přes zákaz svádět veřejnost k emigraci se vydávali i do zapadlých Beskyd. Především pánové Kareš a Stotzky.
Osady v Novém světě nakonec rostly podle jedné šablony: kostel, fara, škola a hřbitov, jen výjimečně škola předběhla kostel. Projektovala je víra, úcta k rodnému jazyku a k mrtvým. Od farmaření jejich potomci často utekli, ale „obrozenectví“ jim zůstalo. Stále se považují za texaské Moravany. Po škole Radhost sice zbyla už jen cedule, ve Frenstatě spadla fara, v neděli však stále přijíždějí do kostela na mši, poslouchají kázání v angličtině, ale zazpívají si i po moravsku.
Do osad, které odolaly zubu času, se sjíždějí i na krajanské poutě, z nichž největší bývá 15. srpna v Praze, v den Nanebevstoupení Panny Marie. Sejde se jich tu kolem třiceti tisíc. „Když jsme vloni dělali rodinný sraz Strnadlů, sešlo se nás 160 a devět jich přijelo z Texasu. Babička, dcera, vnučka, která říká, že by jezdila častěji, ale kvůli byznysu nemůže,“ vysvětluje Drahomír Strnadel. Když Strnadlové dělají sešlost v Texasu, sejde se jich přes dvě stě.

AMATÉRŠTÍ BADATELÉ

Bývalý starosta Trojanovic a učitel chemie a biologie Drahomír Strnadel, jehož příbuzní se vystěhovali do Texasu začátkem sedmdesátých let 19. století, začal pátrat po vystěhovalcích ještě před rokem 1989. Zajímalo ho, zda existuje jejich seznam. Jezdil do archívů v Místku, Olomouci a Brně. Obvykle se podivili, o co že se to zajímá, ale pátrat v krabicích mu nezakázali. V Olomouci našel třeba dopis, v němž žádali vystěhovalci biskupa v Galvestonu, aby za nimi mohl přijet kněz, který by hovořil moravsky, neb „nedbale vedeme boží život“. A tak se, ač nerad, do Texasu rozjel Josef Chromčík, kaplan z Lichnova, který léta sám vyprovázel vystěhovalce se slovy: „Bůh s vámi.“ Poprvé kázal ve Fayettevillu na Boží hod v roce 1872. Do Hamburku, Brém a Vídně pochopitelně mohl psát jen dopisy.
Odpovídali mu. Bavil se tím. „Člověk si může prodloužit život, když pátrá po minulosti,“ říká. Drahomíra Strnadla zajímalo, co vše museli lidé udělat pro to, aby mohli Frenštátsko opustit. Požádali starostu, zda nemá nic proti vystěhování, pas dostali za patnáctikrejcarový kolek na počkání v Místku na hejtmanství. Poštou za tři dny. Jen velké nesplacené dluhy mohly povolení zabránit. Až později, kdo podléhal vojenské povinnosti, musel mít povolení z ministerstva války ve Vídni a zaplatit vojenskou taxu, to trvalo asi tři měsíce.
Jména pasažérů, jejich věk, povolání a země, odkud přijíždějí, měli za povinnost vést kapitáni lodí, u rodinných příslušníků stačilo uvést jméno a věk. Tyto listy byly archivovány. „V roce 1900 se přehnal nad Galvestonem ničivý hurikán a značná část těchto dokumentů byla bohužel zničena,“ vysvětluje stejným badatelským nadšením zasažený MUDr. Josef Šimíček z Lichnova, který si otevřel soukromou expozici vystěhovalectví ve vlastním domku a na požádání jí každého provede. Za oceánem propadl stejné vášni Louis Polansky, jehož dědečkovi Konstantinovi trvalo celý rok, než se mu nakonec podařilo dosáhnout povolení k vystěhování; získat ho už nebylo tak jednoduché.

TAM ZA MOŘEM

První pozvání od krajanů Spolku českých exstudentů dostal Drahomír Strnadel na jaře 1989, odjel ještě před Listopadem. Od té doby do Texasu jezdí pravidelně. V roce 1996 vydal Spolek českého dědictví v angličtině jeho knihu o vystěhovalectví, za niž dostal od krajanů výroční cenu. Je ve frenštátském muzeu stejně jako zvoneček pana Machu. Když si pro ni jel, vzal s sebou patnáct místních podnikatelů, kteří věnovali krajanům 5000 dolarů. „Myslím, že jsme byli první výprava, která si všechno zaplatila a ještě peníze přivezla,“ dodává. Vloni na podzim přivezli celý kontejner předmětů, jež krajané posbírali. Dnes jsou už i v Americe vzácné, a tak za vůz na bavlnu zaplatili dva a půl tisíce dolarů. Na podzim se chystá Drahomír Strnadel do Texasu i s podnikatelem Janem Míčkem, který se chce od krajanů naučit tradiční indiánský způsob konzervace masa. Možná s sebou vezme další fujaru, tu, na kterou jsem si zapískala.