10.10.2007 - Libor Zavislan se už začal těšit na nové role v další padesátce

Ač není absolventem žádné divadelní školy, stal se úspěšným tanečníkem i operetním sólistou. Zní to až neuvěřitelně, ale přestože ztvárnil desítky stěžejních rolí z repertoáru „lehké múzy“, na hodiny zpěvu vydržel chodit pouhé tři měsíce. Nyní je třetím rokem výraznou posilou souboru muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla v Plzni. Právě má po zdařilé premiéře Limonádového Joea (Ezru Goodmana z této parodie bude hrát i v den svých narozenin) a zkouší roli Seržanta v muzikálu Chicago.

* V Plzni jste působil už dvě sezony na počátku osmdesátých let, ovšem jako člen baletu. Jak se to vlastně tehdy stalo?

Jsem rodák z Bohumína, kde jsem se začal učit automechanikem, ale snad od svých šesti let jsem věděl, že chci k divadlu. Z učení jsem utekl rovnou do tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého v Ostravě, kde jsem začínal jako kulisák. Následně jsem snad všemi profesemi prošel v Divadle Petra Bezruče, odkud jsem přešel do Opavy. Chtěl jsem dělat činohru, ale měli nedostatek baleťáků, tak jsem to zkusil. V jednadvaceti letech a bez jakékoli průpravy! Za tři měsíce už jsem tančil v úspěšné premiéře Slovanských tanců…

* Jak to dopadlo?

Byla to obrovská drzost, ale nějak to vyšlo. Vydržel jsem tam tři roky a pak zkoušel štěstí v konkurzu do Státního souboru písní a tanců. Všiml si mě tam ale šéf plzeňského baletu a já získal místo v Plzni, kde jsem od roku 1981 tančil dvě sezony, například v baletu Z pohádky do pohádky, Pierot, ale také v muzikálech Každý m svého Leona a Nachové plachty.

* Dlouhá léta jste zůstal věrný brněnské zpěvohře, a dokonce jste získal divácké ocenění jako nejoblíbenější sólista. Určitě rád vzpomínáte...

Jak by ne, když jsem v Brně strávil zatím nejdelší část svého života. Nejdřív jsem nastoupil do baletu operního souboru, pak přešel do operetního. Tam mě tehdejší šéf Milan Pokorný obsadil do role Loriota v Mamzelle Nitouche -to byla moje první operetní postava.

* Loriota zpívají i operní sólisté. Nezalekl jste se?

Když jsem zjistil, jaké výšky jsou tam napsané a ještě ke všemu že budu muset na jevišti mluvit, jímala mě hrůza. Jelikož to ale opět dobře dopadlo, převzal jsem potom roli Černocha v Kiss me, Kate a další tituly začaly přibývat - Škoda lásky, Kytice…Vroce 1990 už jsem dostal smlouvu jako sólista operety a role se začaly hrnout. Přišel Popiel z Polské krve, Boni v Čardášové princezně, Joe/Josefína v Sugar, Oskar Lindquist v Sladké Charity, kterou režíroval pan Bednárik, Hogo Fogo v Limonádníkovi, Jim v Rose Marii, Zaza v Kleci bláznů, Raul v Pařížském životě…

* Je těžké přesunout se po tolika letech tři sta kilometrů od domova v Brně do Plzně?

Zpěvohra v brněnském Národním divadle bohužel skončila a do Městského divadla přešla jen část souboru. Hostoval jsem zrovna v Liberci v Kabaretu, kde si mne všiml nynější šéf plzeňského souboru muzikálu a operety Roman Meluzín. Domluvili jsme se, a já se najednou ocitl skoro po čtvrtstoletí opět v Plzni. Ani mi to nepřišlo divné, byť mám v Brně byt a veškeré zázemí. Stál jsem před Komorním divadlem a říkal si - „vracím se do své Plzně“. Mám tohle město s výbornou divadelní partou rád. A navíc - tady sednete na jakoukoli hromadnou dopravu a dojedete do lesa, takže mně je tu fakt dobře.

* Kromě Liberce jste hostoval také na jiných scénách, nejvíce v Ostravě. Jaké role vás tam potkaly?

V Ostravě jsem dělal tři inscenace za sebou. Nejprve mne herečka a režisérka Dagmar Hlubková obsadila do Procházkovy hudební komedie Hledám děvče na boogie-woogie (vidíte, zase to mělo cosi společného s Plzní), pak jsem hostoval v Králi tuláků a v muzikálu Crazy for You. Za významné považuji i to, že jsem si mohl zazpívat v prvním pražském nastudování Bídníků z roku 1992.

* Kterou postavu jste si zahrál?

Hrál jsem tam asi pět menších rolí a navíc jistil Jiřího Korna v roli Thénardiera, kdyby onemocněl. Bohužel jsem se k ní na vinohradském jevišti nikdy nedostal, Jirka byl naprosto spolehlivý… Ale bylo to jedno z mých nejkrásnějších období - jednak jsem vydělával asi nejvíc peněz, ale hlavně bylo obrovskou zkušeností podílet se na první věci tak velkého kalibru u nás. Všichni se semkli a makali opravdu na sto procent. A když se rozsvítila světla a viděl jsem, že ve druhé řadě bude vestoje první tleskat pan Kemr, dodneška mi běží mráz po zádech.

* V Plzni jste za dva roky nastudoval role v Maskované milence, Zpívání v dešti, Faráře v Muži z kraje La Mancha, Hermana v Rose Marii a postavy ve dvou velkých operetních titulech - v Pirátech z Penzance a Orfeovi v podsvětí, kde hrajete Johna Styxe. Dáváte přednost muzikálu, nebo klasické operetě?

Opereta má své kouzlo, diváci ji vyžadují, ale nemohu zapřít, že muzikály jsou mi přece jen bližší. Mám pocit, že jejich příběhy jsou „více ze života“.

* Nejnověji jste nastudoval Ezru Goodmana v slavném Limonádovém Joeovi. Jak se vám spolupracovalo s režisérem Tomášem Dvořákem z plzeňské Alfy?

Loutkoherci mají na divadlo úplně jiný náhled a myslím, že to pro nás všechny je velkým přínosem. Snad se ta inscenace bude líbit divákům minimálně tak jako nám. Podle mě má náboj, jsou tam úžasné fóry, pan Milfajt navrhl scénu, kde je opravdu na co se koukat…Moc nás to všechny baví.

* Padesátiny jsou příležitostí k lehkému bilancování. Zbyl vám ještě nějaký nesplněný divadelní sen?

Když si uvědomím, že je mi padesát, říkám si - „sakra, to je příšerné číslo“. Kdyby ta padesátka zazněla třeba v souvislosti, že mám v Americe strýčka, který mi odkázal padesát milionů, tak má úplně jiný půvab…Člověk si říká, co mohl stihnout a nestihl, co mohl užít a neužil. Ale nějaký osudový zlom necítím. Vždycky jsem toužil zahrát si Higginse, ale toho už nejspíš nestihnu, takže bych si vybral Célestina, ten může být i postarší. Bohužel má smůlu, že jak MyFair Lady, tak Mamzelle Nitouche se v Plzni hrály nedávno. Tak snad možná v příštích padesáti letech…