24.2.2014 - Hračky? Spíš kůň než koníček, říká sběratelka

Milada Kollárová za posledních dvacet let zachránila a opravila stovky hraček. Ve sbírce má drahé panenky i obyčejné hliněné kuličky

Brno – Na nohy pevné boty, na záda ruksak a do ruky malířské potřeby. Vydává se do neznáma hledat v mořských vlnách inspiraci pro svůj štětec. Tak vypadá dovolená Milady Kollárové. Po zbytek roku, pokud nemaluje nebo netká, věnuje svůj čas hračkám. "Zachovávají historii a vzpomínky," říká. A dodává, že nesbírá věci, ale shromažďuje kulturní dědictví. Život výtvarnice přibližuje další díl pravidelného seriálu Deníku Rovnost Výjimeční sousedé. Do světa hraček se můžou návštěvníci ponořit v Měnínské bráně, kde pod správou Muzea města Brna funguje Muzeum hraček. Ve vitrínách se skrývají skvosty, se kterými si hrály děti v Rakousku­Uhersku, za první republiky i v šedesátých letech. Všechny patří do sbírky Milady Kollárové, která je pečlivě schraňuje už bezmála dvacet let. "Sběratelství je vzrušující a nelze ho ukončit. Je to na doživotí," říká o své vášni Kollárová. Kolik kusů ve sbírce vlastně má, sama netuší. O počty jí nejde. Spíš o příběhy a duši, kterou hračky mají. Za sklem sedí například medvěd, který putoval po válce s holčičkou a jejím otcem na hranice při odsunu Němců. Vedle jsou kostky. Jako jediné zůstaly po dívce, která zemřela i s matkou v krytu při náletu na Brno. Desítky dalších příběhů může sběratelka vyprávět celý den.

Předměty, se kterými si hrála jako malá, ve sbírce chybějí. "Žádné se nedochovaly. Jsem poválečné dítě, tehdy bylo hraček velmi málo. A když jsem nějakou dostala, posílala se dál příbuzným," vzpomíná žena. I proto si hračky začala vyrábět. "Z chlupů ze svetru jsem dělala zvířátka nebo jsem stavěla pokojíčky pro panenky," popisuje své úsilí umělkyně. Kromě toho v sobě objevila také velké výtvarné nadání. "Odmalička jsem měla touhu stále něco vytvářet, malovat nebo kreslit do písku. Ve škole mi radili, abych se věnovala něčemu, co souvisí s výtvarným uměním," vysvětluje Kollárová. Přihlásila se tak na brněnskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a začala studovat obor drobný umělecký průmysl. "Vyráběli jsme hračky, loutky, také jsme navrhovali knihy. Trochu jsme se dotkli i tkaní. Pro mě to byl osudový dotek. Když jsme vyráběli valašské tkané pásy, cítila jsem, že s tímto řemeslem budu mít něco společného i v budoucnu," vypráví. A měla pravdu. Ke tkaní se vrátila a se svými nástěnnými tapisériemi slaví úspěchy po celém světě. "Všechno jsem se musela učit sama. Stylem pokus – omyl jsem se dala takřka profesionálně na výrobu gobelínů. Vždy jsem ctila řemeslo. Člověk musí věc udělat od začátku do konce, je to výzva a krásný tvůrčí proces," vystihuje výtvarnice, která vystavuje i své malby a tkané miniatury.

Díla často propojuje motiv moře, které Kollárová miluje. "Dva a půl roku jsme žili na Kubě. Byl to nezapomenutelný zážitek, který mám v sobě dodnes. Toužím po moři každý rok. Jednou jsem četla, že citlivý člověk, který prožije delší dobu u moře, ho má v sobě napořád a nemůže se touhy po něm zbavit," tvrdí. K hračkám ji to vábilo stále a na zaměstnání v Moravské ústředně, kde je navrhovala, vzpomíná dosud s dojetím. "Vždy jsem k nim měla silné pouto. Že je ale někdy začnu aktivně sbírat, jsem vůbec netušila. Přišlo to pozvolna," podotýká. Začínala s pohyblivými hračkami. "Když jsem se odhodlala, že je budu hromadit a schraňovat, ne sbírat, protože za sběratelku se nepovažuji, dala jsem si toto téma. Sbírala jsem pohyblivé hračky z celého světa, třeba i z Afriky," objasňuje své začátky Kollárová Na celém světě se hračky podobají, stejně tak jako se podobají děti. "Mám skříňky z Mexika, Ruska a Německa. Všechny fungují na stejném principu. Jen z mexické vyskakuje brouk kukarača, z ruské had a z německé ptáček," popisuje hračky žena. Postupně zjistila, že touto cestou jít nemůže. "Upustila jsem od současných hraček. Zato sbírám všechny, ne jen pohyblivé. Soustředím se hlavně na historické, končím okolo roku 1965. Samozřejmě se ani modernějším nevyhýbám, žádná hračka se u mě neztratí," usmívá se.

Po první výstavě, která se konala v Předklášteří u Tišnova na Brněnsku, propadla objevování hraček naplno. "Už to nebylo letmé. Chodila jsem po bazarech a starožitnictvích, pátrala v muzeích. Je to časově náročné a rozhodně to už není jen koníček, spíš pořádný kůň," ujišťuje sběratelka. Dnes má tolik kousků, že by zaplnila alespoň dvě Měnínské brány. Asi před deseti lety jí také učarovalo kouzlo černobílé fotografie. "Začala jsem sbírat fotografie, které zachycují dítě s hračkou. Mám jich okolo šesti set, což by vystačilo na samostatnou výstavu. Nejkrásnější je, když mám takovou fotografii, vím, kdo na ní je, a ve své sbírce mám i hračku z obrázku. To je vrchol," zdůrazňuje žena. Spousta věcí se do rukou Kollárové dostane ve špatném stavu. Musí je pečlivě opravit. "Snažím se nezměnit podobu hračky. Jen ji doplňuji, aby bylo poznat, jak vypadala," vysvětluje. Ve sbírce Kollárové nechybí žádná oblast dětských hraček. Po čem ale v současnosti nejvíce touží, je doplnit sekci kolotočů. "Některé mám, ale je to stále málo," ozývá se z Kollárové pravá duše sběratelky. Nejvíc si přeje, aby se podařilo vystavit všechny její hračky pohromadě.

---

Milada Kollárová
Narodila se 29. září 1947 v Ostravě a dětství prožila v Bohumíně.
Vystudovala obor drobný umělecký průmysl na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. Poté chvíli pracovala jako návrhářka hraček v Moravské ústředně.
Celý život se věnuje umělecké tvorbě. Ručně tká a navrhuje gobelíny a textilní miniatury. Je také malířka. Oblíbeným motivem je krajina Tišnovska a přímořské oblasti.
Má za sebou dvacet výstav svých prací nejen v České republice, ale i v zahraničí. Vystavovala například v Havaně, Mnichově či Luzernu.
Posledních dvacet let se intenzivně věnuje sbírání hraček a doprovodných dětských fotografií.
V roce 2010 vzniklo Muzeum hraček v brněnské Měnínské bráně, kde představuje část své sbírky.
Je vdaná. Má dva syny a pět vnoučat.

Další díly seriálu na www.rovnost.cz

fáma z oboru

Sběratelka Milada Kollárová zná hračky jako málokdo. Podle ní příliš fám o dětech a hraní rozšířených není. Tou nejznámější nejspíš zůstává představa, že dívky si musejí hrát s kočárky a hoši s auty. "Není to pravda. Sama jsem viděla ve školce, jak dívky odložily panenky do kouta a raději si vzaly autíčka," říká Kollárová. Dětem příliš nezáleží na tom, s čím si hrají a omezovat je není vhodné. Zabaví je stejně dobře vláček, plyšový medvěd nebo panna. "Když jsme žili na Kubě, hračky jsme měli na příděl. Mám dva syny, takže jsme měli nárok jen na chlapecké hračky. Syn ale chtěl panenku, tak jsem mu ji musela vyrobit," vypráví sběratelka a výtvarnice. Že se jedná jen o fámu, je podle Kollárové vidět hlavně u děvčat, které sahají po hračkách chlapců častěji než naopak kluci po těch holčičích.