BOHUMÍN - Sedmý červenec 1997 - datum, na které v Bohumíně nikdy nezapomeneme a zůstane navždy zapsáno v historii města. Psal se sedmý den v týdnu, tři sedmičky v datu, a přesto Bohumínu štěstí nepřinesly. Do města se bez smilování vehnala katastrofická povodeň. Tisíciletá ničivá voda si brala vše, co jí přišlo do cesty. Vehnala se i do míst, kde ji nikdo nečekal. Zatopila sklepy, domy, mosty, školy, nemocnici, silnice, chodníky, železnici... Chodci se proměnili v plavce, v ulicích se namísto automobilů proháněly lodě a těžká obojživelná vozidla vojáků. Zkolabovala elektřina i telefonní spojení. Bohumínské gymnázium se proměnilo ve sklad plný potravin. Na pomoc přispěchali hasiči, Český červený kříž, armáda i mnoho dobrovolníků.

„Měli jsme vyhlášený stupeň pohotovosti a o vodě jsme dostávali informace od okresního úřadu. Tehdy ještě nebyl na internetu stav průtoku vody. Z okresního úřadu jsme dostali nakreslenou mapku, kam vystoupí voda v nejkrizovější situaci. Centrum Bohumína i nemocnici ve Starém Bohumíně podle ní voda zasáhnout vůbec neměla. Vyzývali jsme občany k zaparkování aut na náměstí. Když jsme objížděli město, sledovali jsme, jak hladina řeky Odry klesá. Jeli jsme také do Starého Bohumína a najednou se tam začala valit voda, ale ne od řeky, naopak od Ostravy. Stali jsme se tak přímými svědky urychlené evakuace zaplavující se nemocnice, při které jsme okamžitě začali pomáhat. Vynášeli jsme pacienty spolu s vojáky a hasiči, pacienti měli kapačky, nosili jsme je do náklaďáků a nevěděli jsme, zda ještě projedou. O hodinu později by to už nebylo možné. Pacienty auta odvážela do Orlové, do Karviné, všude, kam to šlo. Jakmile jsme skončili, tak tak jsme se ještě stihli vrátit do centra města. To bylo ale do půl hodiny neočekávaně zaplaveno. Dodnes se nedá říci, co se stalo, že voda přišla tak náhle. Byla to bezmoc, hladina stoupala a my jsme nemohli nic dělat,“ vzpomíná na povodeň starosta Bohumína Petr Vícha.

Pět dnů byl Bohumín pod vodou. Voda zaplavila přes 80 procent města. Bylo jen málo těch, kteří řádění živlu nepocítili na vlastní kůži. Povodeň zasáhla do života tisíců Bohumínských a ochromila celé město. „Právě jsme přijeli z dovolené a začalo se všechno topit. Jedno auto jsem stačil odvést a druhé zůstalo tady a ztratilo se pod vodou. Neměli jsme jídlo, ani vodu. Manželku vzala armáda obojživelníkem do centra, aby koupila něco k jídlu, ale i Bohumín byl pod vodou. Tak nám pomáhal soused, podával nám ze své garáže provazem jídlo i pití. Voda u nás byla ve výšce asi dvou metrů. V hale pod lustrem nám zbývalo asi jen 50 centimetrů,“ vylíčil povodňové události 73letý Jaroslav Lišťák z Bohumína-Šunychlu.

Do výšky dvou metrů vystoupala voda i ve Starém Bohumíně. „Zažil jsem totiž už několik povodní, ale ani jedna nás nepřekvapila tolik, jako ta v roce 1997. Nevěřil jsem tomu, že voda bude tak velká. S vnukem jsme se na Odru, kterou máme pár set metrů za domem, chodili dívat a voda pomaličku stoupala celé dopoledne. Pak nás hasiči informovali, že se k nám rychle blíží velká voda, a že si sebou máme vzít, co můžeme. Jejich varování jsem ale nevěřil. Pak to byla otázka hodiny, možná dvou, co se voda náhle zvedla. Když přišla voda až k nám, měli jsme starost o sousedku, která bydlela vedle v domě s invalidním synem, proto jsme sehnali loďku, chlapce jsme naložili, protože sám by nebyl schopen chůze, a loďku jsme tlačili po vodě až k nemocnici. Tam voda nebyla tak vysoko, takže ho naložili do auta a odvezli do bezpečí,“ zavzpomínal 78letý Florián Barteček ze Starého Bohumína.

Když voda konečně opadla, zůstala po ní katastrofální spoušť a zkáza za více než jednu miliardu korun. Podmáčené a vytopené domy, zdevastované prodejny a restaurace, zničené komunikace, uhynulá zvířata, beznaděj, smutek, slzy....

„Hektických bylo prvních pár dnů, kdy jsme museli zajišťovat odstraňování stovek, ba tisíců uhynulých zvířat a rozdělování desinfekčních prostředků. Přijela armáda, která pomáhala vyklízet lidem bahno z objektů. Zřídila se střediska, ve kterých se rozdávala humanitární pomoc a chleba, nákladní auta rozvážela pomoc po městských částech. Elektřina ještě několik dnů nefungovala, nejezdila auta. Když opadávala voda, vyráželi sociální pracovníci do poškozených oblastí, kde podle výše poškození začali okamžitě rozdělovat základní finanční prostředky, které měly pomoci přežít těch prvních pár dnů a týdnů,“ pokračuje starosta Bohumína Petr Vícha.

Na radnici zůstalo při povodních dobrovolně mnoho lidí z úřadu, kteří měli sami doma škody. Pomáhali, i když nebyli členy žádného krizového štábu. Přespávali na radnici a střídali si služby. Pomáhaly všechny odbory. Hned v prvních dnech rozváželi až do noci potraviny do míst, kde nebylo možné dostat se jinak než nákladními vojenskými vozidly. Lidem pomáhal také sociální odbor. „Denně jsme prováděli šetření a zajišťovali fotodokumentaci v postižených domácnostech a do nočních hodin pak tato šetření zpracovávali, abychom mohli co nejdříve vyplatit postiženým rodinám finanční výpomoc přímo na pokladně našeho odboru. Vyplatili jsme přes 16 milionů korun. Povodňové sociální dávky šly do 676 domácností a 72 domácností s nezaopatřenými dětmi. Neštěstí, které jsme viděli v rodinách postižených povodní, nám vzalo hodně z klidu. Ani po deseti letech na záplavy v Bohumíně nikdo z nás nezapomněl,“ řekla Marcela Gabryšová, vedoucí sociálního odboru bohumínské radnice.

Povodňové vlny městu mnohé vzaly, ale přinesly s sebou i vlny solidarity mezi lidmi. „Nikdy na solidaritu napříč republikou nezapomenu. Dostali jsme spoustu nabídek, darů od lidí, rodin, pro naše zatopené rodiny. Dorazila k nám obrovská spousta humanitární pomoci od vody, přes dezinfekci, baterky, oblečení. Od obcí jsme dostali finanční dary. Jen do konce roku 1997 dostal Bohumín téměř 10 milionů korun. Když voda opadla, bojovali jsme o finanční pomoc státu a o odstranění těch největších škod. Získali jsme spoustu dotací na přestavbu nebytových prostor na byty, některé domy jsme museli zdemolovat," dodal Petr Vícha s tím, že povodňové škody se odstraňovaly ještě v roce 2000.

Povodeň paradoxně přinesla Bohumínu další impuls v rozvoji města. Zrekonstruovaly se sítě, opravily se cesty, obnovily se poničené objekty a zdemolovaly naopak zchátralé domy. Lidé investovali do oprav svých rodinných domků. Určitě však v Bohumíně není nikdo, kdo by chtěl, aby se taková situace opakovala. „Od povodní se zlepšila technika i spojení. Na ochranu a možnost evakuace jsou hasiči i my lépe připraveni. Na radnici máme náhradní zdroj, který by mohl zajišťovat nabíjení mobilů a vysílaček. Navíc deset let už usilujeme o to, aby Povodí Odry promptně připravilo a poté realizovalo protipovodňové hráze, které by město chránilo proti stoleté vodě, což by měla být standardní úroveň ochrany, kterou stát městům zajišťuje, a kterou Bohumín neměl. Hráze se staví a kompletně hotovy by měly být v horizontu několika let a pak by Bohumín měl být chráněn. Proti tisícileté vodě, která město v roce 1997 postihla, však žádná ochrana neexistuje," uzavřel starosta Petr Vícha.

Lucie Balcarová
tisková mluvčí