Kamennou svatbu v kruhu svých nejbližších oslavili v úterý 29. listopadu Františka (86) a Vladislav (89) Waloszkovi z Bohumína. Po 65 letech společného života si opět řekli své "ano" v obřadní síni zdejšího městského úřadu. Vychovali 2 děti a mají 4 vnučky a 3 pravnoučata.

Osudným se pro seznámení manželů Waloszkových stala obyčejná koza a kozí mléko. Paní Františka se měla vdávat za důstojníka a jako svatební dar měli dostat kozu. Protože od mládí musela pít teplé kozí mléko, které ze srdce nenáviděla, s důstojníkem se tak kvůli kozímu svatebnímu daru rozešla. Zanedlouho pak v bohumínském chemickém závodě, kde pracovala, poznala svého muže Vladislava a hned si padli do oka.

"Našel jsem si to nejkrásnější a nejšikovnější děvče z celé Vrbice. Nikdy jsme spolu s manželkou o kozách nemluvili. Měl jsem devět sourozenců a protože jsem byl nejstarší, musel jsem se o ně starat. I my jsme doma měli kozy, ale byly jen tři, takže jsem je jako věno dostat nemohl, doma by jim chyběly," zavzpomínal 89letý Vladislav Waloszek.

Lásku manželů Waloszkových čekalo hned na začátku jejich společného života mnoho překážek. Vzali se v listopadu v roce 1940 a po krátkých pěti měsících odvedli novomanžela na nucené práce, odkud se vrátil po více než pěti dlouhých letech. Pracoval v táborech v Rakousku, v Německu i v Rusku na Sibiři.

"Během té doby dostal jen dvakrát dovolenou a poslal mi tři dopisy. Důstojník mi ale stále posílal vzkazy, jestli je Vladek v pořádku. Celou válku na mne ještě čekal. A i když jsem o něm téměř žádné zprávy neměla, tak jsem mu tvrdila, že je mám a že je můj muž v pořádku. Tak moc jsem ho milovala a naše láska nám vydržela až dosud," vzpomínala 86letá Františka Waloszková.

Vladislav Waloszek pracoval až do svých 80 let v bohumínských železárnách jako řemenář a čalouník. Dodnes si ho lidé z železáren pamatují. "Při procházkách městem vždycky potkáváme lidi, kteří vzpomínají na to, co jim dědeček spravil nebo vyrobil. Nedávno nám třeba jeden pán ukazoval opasek, který mu dědeček udělal a které měl právě na sobě," uvedla nejstarší vnučka 38letá Pavlína Víchová a dodala: "Babička s dědečkem mě vychovali a já se teď na oplátku starám o ně. Odjakživa byli jako dvě hrdličky a i dnes večer, když sedí u televize, se drží za ruce. Když babička odejde třeba navštívit jen na dvě hodiny svou dceru, dědeček se už po ní shání. Jsou na sebe opravdu hodně citově vázaní a nemohou žít bez sebe."

A jaký je jejich recept na šťastné a spokojené manželství? Porozumění, trpělivost, důvěra jednoho k druhému a umět odpouštět chyby. "Od začátku našeho vztahu jsme si rozuměli a tak je tomu dodnes. Nikdy jsme se spolu vážně nepohádali. Žijeme v rodině, kde se máme všichni rádi a navzájem pomáháme a to nám dává sílu do dalšího života, Největší radost teď máme z našich vnuček a pravnoučat, kteří nás dokáží povzbudit," dodala Františka Waloszková.

"Nevzpomínám si, kdy jsme naposledy slavili na úřadě kamennou svatbu. Za svých osm let na matrice jsem se s tím ještě nesetkala a ani mé služebně starší kolegyně si na oslavu takového jubilea nevzpomínají. Zlaté svatby jsou častější, za rok jich máme více, diamantových už není tolik, většinou je to jedna do roka," uvedla bohumínská matrikářka Marcela Lysá.

Lucie Balcarová
tisková mluvčí